Blue pools, to jako vážně?

Ten kdo četl minulý díl, jistě ví, že jsme se byli podívat na dalším ledovci a cesta k němu nebyla úplně jednoduchá. A kam se vrhneme dneska? Co třeba za mimořádně vyhledávaným místem na Jižním ostrově. Podle všech průvodců to prostě člověk musí vidět. Tak fajn, pojedeme se na ty Blue pools taky mrknout.

Po výstupu na ledovec jsme si dali jeden den pauzu. Vyprali jsme snad všechno prádlo, které jsme měli s sebou, připravili si jídlo na cesty a taky sbalili vše potřebné. Celý kufr v autě byl plný dek a polštářů. Hlavně pohodlíčko. Ještě jsme si taky navázali lodě na střechu, protože jsme byli domluveni na trénink a "závody" u Wanaky. Všechno připraveno, tak nám nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu.

Nejdříve jsme jeli přes Cardronu do Wanaky, kde jsme si ještě doplnili nějaké ty zásoby. Cílem dne bylo navštívit průzračně modré vody Blue pools. Tohle místo se nachází cca 60 km od Hawea lake v Mt. Aspiring national park. Skoro celá cesta vedla okolo jezer. Nejdříve jsme dlouho jeli kolem Hawea lake, potom skrz hory, za kterými na nás čekalo Wanaka lake. Ještě daleko za jeho koncem se u silnice objevilo velké parkoviště. Samozřejmě plné aut, takže nám bylo jasné, že jsme správně.

Náš cíl cesty měl být 30 minut pěšky, takže jsme si vzali pouze pití a foťák. Prošli jsme pralesem se zástupem Asiatů a došli k prvnímu lanovému mostu. Most se houpal nad krásně modrou vodou a byl parádně dlouhý. Hned jsme seběhli k vodě, abychom si ho mohli vyfotiti. Navíc nebylo kam spěchat, před námi byly davy lidí. Za mostem byl vytvořen chodníček, který přicházel k dalšímu mostu. My jsme nejdřív sešli na kamenitou pláž k řece a prohlédli si most opět zezdola. Navíc na mostě zrovna stálo cca 15 lidí a to fakt nechcete. Nakonec jsme se odhodlali a most taky přešli. Když jsme ušli cca 1 km, tak jsme podle cedulek zjistili, že jsme už Blue pools přešli. Nacházely se totiž přímo pod tím mostem, kde stálo tolik lidí. Nám to zas tak úžasný nepřišlo, takže jsme šli dál.

No nic, zase jsme se tam vrátili, vyfotili si to a pořád jsme přemýšleli, proč se tomu říká pools? Jako modrý to bylo, ale takhle vypadají skoro všechny řeky na Zélandu. Po dvaceti minutách jsme se vrátili zpět k autu a jeli znechuceně jinam. Po cestě jsme se ještě zastavili u místního pralesa a prošli se 15 minutovým okruhem. To byly takový mikro výlety. Samozřejmě jsme se ještě zastavili u Wanaka lake a to hned dvakrát. Poprvý na vyhlídce na jezero a podruhý v kempu, kde byla fakt zajímavá pláž. Všude se tam válely vyvržený kusy dřeva, moc pěkný. Navíc pěkně foukalo a na jezeře byly parádní vlny. Naše poslední zastávka byla u Hawea lake - vyhlídka na jezero a procházka po pláži.

Z auta jsme ještě po cestě vyfotili poštovní schránky, ty nás prostě nadchli. Po několika mikrovýletech jsme zakotvili v kempu u slalomové trati. Tentokrát jsme za přespání i zaplatili. Za noc to tu stálo sedm dolarů za dospělýho. Vyplnili jsme obálku, dali do ní čtrnáct dolarů a hodili do kasičky. Druhý lístek jsme vyplnili a dali za okno do auta. Jak jednoduché. Tohle by u nás určitě nefungovalo. Utábořili jsme se u vody, vytvořili si luxusní spaní, udělali si večeři a odpočívali. Ještě jsme měli na trati představení v podobě několika plasťáků. Takže jako doma.

Druhý den jsme si ráno udělali snídani, nafoukli matrace a šli si lehnout k vodě. Prostě pohodička. Před desátou přijel Petr na trénink s dětmi. Děcka si musely natahat brány, aby mohly jezdit a dva z nich se při tom zvrhly. Chudáci. Nakonec se u trati sešlo cca 25 dětí. Docela dobrej základ. Když už jsme byli u vody a měli i naše lodičky, tak jsme nemohli odolat. Chtěli jsme si zajezdit na spodní části trati, kde jsme si natahali branky. No moc dlouho jsme si teda sami nezajezdili. Hlavní trenér nám hned oběma přidělil svěřence. Nakonec jsme se spolčili a všichni jezdili delší tratě, abychom se zbytečně nepletli. No to nám taky moc dlouho nevydrželo, protože děti moc spolupracovat nechtěly, takže jsme si jezdili sami za sebe. Občas nám někdo řekl, jak jezdíme pěkně, jak nám klouže a tak. Taky se jim líbilo, že jsme z České republiky, že se jim líbí Praha, a tak.

Po tréninku jsme měli hlad, tak jsme šáhli do našich zásob a vytvořili si hambáče. Dospělí mezitím postavili závodní trať. Vytvořili 19 branek, trať byla docela zmatená, ale na tu bídu. Trenér chtěl po Jírovi, aby jel předjízdu. Musel jí jet dvakrát, jednou všechno napřímo a podruhé s pomocí couvání a jiných technik, aby to zajely i děti. My jsme se závodu nezúčastnili, nechtěli jsme je zostudit. Ne to byl vtip, ale s dětmi se nám závodit nechtělo.

Zajímavá byla technika hodnocení závodu. U nás se jede buď na stopky, nebo časomíru a u každé kombinace branek sedí rozhodčí. Tady chodili rozhodčí přímo se závodníky kolem tratě. Tak když je malá účast, tak je to poměrně dobré řešení. Další vtipná záležitost byla s větrem se měnící trať. Branky se posouvaly třeba i o metr jinam, to by se u nás závodníci zbláznili.

Na závodech jsme ukazovali naše lodě, abychom je prodali. Na zpáteční cestu nám je do letadla nechtěli vzít, takže jsme je museli někde udat a úplně na nich neprodělat. Po návratu domů jsme si chtěli koupit nové.

Další výlety jsou za námi a příště nás už čeká parádní roadtrip po nejjižnější části Jižního ostrova. Návštěva města Invercargillu, Stirling pointu a Oreti beach, kde závodil Burt Munro na svém Indiánovi (motorce). To jsou fakt skvělá a velmi zajímavá místa. Máte se, na co těšit. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)