Cesta autem s dětmi

Určitě to všichni velmi dobře znáte a možná se toho i děsíte. Vůbec se vám nedivím. Cestování s dětmi je někdy fakt očistec. Jak to probíhá u nás? To hned zjistíte.

Začne to hned při nástupu do auta. Oba se většinou začnou vzpouzet a nechtějí být připoutáni v autosedačkách. Syn se sice nechá zapnout, ale okamžitě si vyndá ruce z pásů. Kdybychom ho do toho utáhli, tak by řval celou cestu jako na lesy. A to fakt nechceme. První etapa je za námi. Můžeme vyrazit. 

Dále přichází na řadu potřeba pití a jídla. Jakmile by nebylo ani jedno po ruce, tak by byl oheň na střeše. Jasně, že už jsme poučeni a všechno máme připraveno na okamžitý výdej. Funguje to jako rychlé občerstvení. Pití, jídlo, pití, další jídlo. Tentokrát jiné, protože jim první nechutnalo nebo už došlo. Průšvih nastává, když se začínají tenčit nasyslené zásoby z domova. To už se začínáme modlit a vzývat všechny bohy, abychom už dorazili na místo. 

Po velkolepé hostině může nastat, a většinou také nastane, další úžasná záležitost. Ze zadních sedadel se ozve kouzelnická formule - Abrakadabra ČŮRAT. A samozřejmě, že je to dost akutní. Většinou se tohle slovíčko ozve v tu úplně nejnevhodnější chvíli. Třeba na dálnici nebo v místě, kde se opravuje silnice a člověk jede v koloně, ze které není úniku. Zastavit nemůžete a přemlouváte dítě, aby to ještě chvíli vydrželo. Už se vidíte, jak budete muset převléct celé mokré dítě a sušit autosedačku, abyste mohli pokračovat v jízdě. To hned člověk jede v klidu a vůbec se nestresuje. Tlačíte auta před sebou i očima a vyhlížíte vhodné místo pro akutní potřebu. Nakonec to většinou dopadne tak, že dítě zůstane v suchu a rodič je mokrý. Říkáte si proč? Venku bude určitě foukat vítr a vždy "to" půjde přímo na vás. Není to nádhera býti rodičem? 

Při opětovném usazení do autosedačky zjistíte, kam to všechno jídlo zmizelo. Místo nadávání jen protočíte oči v sloup. Teď s tím stejně nic nenaděláte. Třeba to vážně někam zmizí a nebudete to muset uklízet. (Ještě se mi to bohužel nestalo. Ale člověk se musí někdy zasnít.) 

Jednou za čas musí člověk zajet na benzínku a natankovat. Dítě si dobře pamatuje, že při placení se rodič slituje nad svým cestovním parťákem a koupí mu zmrzlinu či jinou sladkost. My (čti: bláhoví rodiče) si zase řekneme, že budeme mít chvíli klid a cesta bude lépe ubíhat. Opravdu se v autě rozhostí klid a ticho, ale zkušení rodiče vědí, že ticho není dobrým znamením. Když je dítě až moc zticha, tak se děje něco nekalého. Člověk už má trochu obavy se ohlédnout na zadní sedadla a říká si: "Třeba se vážně nic neděje.". Jasně, že děje. Vždycky. Dítě si spokojeně hraje a patlá získanou odměnu všude kolem sebe. Ať chcete nebo ne, ve všem je prostě čokoláda. Nevím, jak to ty děti dělají, ale je zkrátka je všude. Asi zázrak. Co teď s tím? No nic. Necháte ho v tom a dojedete na místo určení. Tam ho z toho nějak vysekáte a zametete stopy. 

Vtipné také je, když se vám děti rozmnoží. To už v autě není klid nikdy. Buď řve jedno nebo druhé. Holka chce jíst, kluk by si dal pití. Občas řvou oba najednou. Jako divím se, že jsme v tom úžasném prostředí klidu ještě nenabourali. Ať už schválně či nikoliv. U malých dětí, do cca 1 a půl roku, máme zaznamenaný fígl, jak prodloužit délku trasy bez řevu. V bočních kapsách a všech úložných prostorech máme poschovávané "zajímavé" věci. Např. izolepu, klíč s klíčenkou, škrabku na okno, sluneční brýle, provázek, atp. Tyto věci jsou pro tak malé dítě přímo magické a na určitý čas je zabaví. Vtip je v tom mít dostatečnou zásobu, díky které dojedete bez řevu do cíle. Bohužel i věci občas nezaberou a dítě by radši bouchlo než být ještě chvíli v té zatracené sedačce. 

Konečně jsme dojeli do vytouženého cíle. Další náročná rodičovská zkouška byla dokončena, ale ne na dlouho. Cestování se zkrátka nevyhneme a musíme to ve zdraví přežít. A to všichni, bez výjimky. 

Ještě na závěr. Naše cesty začínají tím, že cca po 3 minutách jízdy nám syn oznámí, že chce ven. Děda nám na to poradil fintu, kterou stále praktikujeme. Řekneme mu: "Jestli chceš ven, tak tě vysadíme do škarpy a počkáš tady na nás než pojedeme zpátky. (Funguje to hlavně díky tomu, že děda mu opravdu zastavil a Lexík si myslel, že ho tam chce vážně nechat.) 

Jak to máte s cestováním vy? Poraďte nám vaše fígle. My rodiče musíme držet při sobě, aby nás ti naši miláčkové nezadupali do země.