Cestou necestou za ledovcem a mexická bašta

Jak jistě víte, minule jsme se definitivně rozhodli, že pracovat a ani studovat nebudeme. Místo toho si do sytosti užijeme Zéland a poletíme domů. Dneska nás čeká jeden z top výletů na ledovec s názvem Rob Roy a opět s námi vyrazí náš kamarád Petr. Ještě, že tak. A na samotný závěr si ještě dáme něco dobrého do žaludku.

O víkendu jsme měli domluvený výlet na ledovec, a tak jsme vstávali vcelku brzy, abychom si připravili svačiny a výbavu na cestu. Ve Wanace jsme potom měli sraz s Petrem. Mysleli jsme si, že na něj budeme zase čekat, ale tentokrát nás překvapil. Už po cestě nám volal, že už je ve městě a jde si ještě dát snídani. My jsme brzy dorazili k jezeru a čekali, odkud se vyloupne. Na snídani si dal lososa a štěně, které šlo kolem něj, se nemohlo té vůně nabažit. Panička ho nakonec musela násilím odvléct. No to byl začátek. Málem ho na výlet nepustilo štěně.

Na parkovišti jsme obhlídli, který auto má vyšší podvozek a shodli jsme se na tom, že určitě Petrovo. Prostě jsme ho přehlasovali. Ani na benzín jsme mu nepřidali. Místo toho jsme udělali výměnný obchod. Dostal dvě bandáže na kolena, které mu Jíra koupil v Queenstown. Spokojenost na obou stranách.

Věci připravené, tak nasednout do auta a hurá na výlet. Cca dvacet kilometrů jsme jeli po zpevněné silnici, potom se změnila v prašnou cestu. Kolem byly samé pastviny s ovečkami, krávami a jeleny. U jedné ohrady jsme zastavili, abychom si zblízka vyfotili ovečky. (Bylo nám totiž vytknuto, že naši rodiče ještě neviděli žádné ovce. Už nám přestávali věřit, že jsme na Zélandu.) Dokonce se některá zvířátka pásla mimo ohradu. Chodili kolem plotů a zacláněli v cestě. Další mini zastávkou bylo jezírko, ve kterém se dá zachytit odraz zasněžených vrcholků hor. Jelikož trochu pofukovalo, tak to nebylo nic moc. Ale místo jinak pěkný.

Podle mapy měl být náš cíl v polovině prašné cesty. Zdálo se nám, že už jedeme docela dlouho a pořád nic. A aby toho nebylo málo, tak se nám v cestě objevily brody. Hned první byl docela dlouhý a kamenitý. Vylezli jsme z auta a obhlídli terén. My jsme brod radši přeskákali po svých a Petr jel. Auto dostalo pár ran do podvozku, ale přežilo. Takhle jsme přejeli ještě čtyři brody a dorazili k lanovému mostu, kde měl track začínat. Takže jsme zaparkovali, připravili se na cestu a za mostem jsme zjistili, že tohle není to správné místo. Nakonec jsme zjistili, že náš track začínal až na samém konci téhle hrůzné silnice. To nás tedy moc nepotěšilo. Na cestě byly další brody a my vůbec nevěděli, jestli tam dojedeme.

Po dalších ujetých kilometrech přišel další brod. Tenhle byl dost hluboký. Většina lidí tam auto nechávala a na začátek tracku došla. Taky jsme to Petrovi navrhovali, ale on se rozhodl, že brod prostě přejedeme. Po obhlídce jsme vytipovali místo, kde bylo nejméně vody. Brod byl pokořen. Sice šla autu voda až přes čumák, ale dalo to. Cesta stále nekončila. Dokonce jsme zastavili i dvěma stopařkám. Vzali jsme je až na konec silnice. Sice jsme ještě jednou vystupovali a přecházeli brod, ale dorazili jsme vážně až do cíle. Tak konečně, připravit na cestu a hurá do kopce.

Na začátku tracku bylo upozornění na lavinové nebezpečí v horní části cesty. No uvidíme, kam dojdeme. Vyrazili jsme na cestu. Začátek trasy vedl přes pastviny s ovcemi a kolem pěkně divoké řeky. Museli jsme jí omrknout i zblízka. Brzy na nás čekal lanový most přes řeku. Udělali jsme si na něm několik fotek a začali šplhat do strmého kopce. První zastávka byla lavička s výhledem na řeku a hory nad ní. Paráda. Cesta nahoru se neměnila, stále tvrdé stoupání, ale v dálce už jsme zahlédli kousek ledovce. Už z té dálky to byla nádhera. Měli jsme se, na co těšit. Cesta vedla kolem další říčky a chvíli stoupala, chvíli klesala a občas jsme lezli i po schodech. Za hodinku jsme došli do Lower point. Zde byla vyhlídka na ledovec a vodopády, které z něj vytékaly. Někteří turisté své putování zde končili. Možná i proto, že nahoře už hrozily laviny. My jsme se zde pouze trochu posilnili, přečetli si lavinové upozornění a šli dále.

K ledovci to už nebylo daleko, ale stoupání stále nepřestávalo. Navíc nám chůzi po stezce zpříjemňovali kameny, které jsme museli přelézat. Konečně jsme dorazili na místo určení a určitě to stálo za to. Modrá obloha, ledovec, vodopády, prostě ráj. Našli jsme si místo na sezení, dali si svačinu, výstupové pivo a pořádně vše nafotili. Na místě jsme byli asi hodinu. Vůbec se nám nechtělo dolů. Museli jsme si to tam pořádně vychutnat. Dokonce jsme viděli i malou lavinu, která se utrhla z ledovce. Byla to docela rána.

Cesta dolů už byla rychlá, jen jsme doufali, že se moc nezvedla voda v brodech. Sníh přeci jenom pěkně tál. Jak jsme rychle zjistili, voda se v brodech samozřejmě zvedla. Na cestě jsme opět potkali ty dvě holky, co jsme je svezli cestou nahoru. Tentokrát už jsme jim nezastavili a dost blbě na nás koukaly. U toho hlubokého brodu měl být vodopád. Petr tedy přejel, i když se voda zvedla minimálně o deset centimetrů a zaparkoval. K vodopádu s názvem Wishbone falls jsme museli přelézt plot ke zvířatům. Procházeli jsme mezi telaty, ovcemi a krávami. Dokonce jsme museli překonat i potok. Já jsem se zula a přešla ho. Jíra s Petrem ho chtěli přeskočit, ale vhodné místo hledali až moc dlouho.

Od vodopádu šla pěkná vodní tříšť, a i když jsme stáli daleko, tak jsme byli pěkně mokří. Taky zde bylo dost ovcí a nekoukaly zrovna přívětivě. Radši jsem si pořád hlídala zadek, aby mě některá z nich nenabrala. Jíra se chtěl pod vodopádem vyfotit, takže je vám asi jasný, že byl totálně durch. Zpátky k autu jsme museli zase překonat ten potok a obejít dvě telata. Vůbec se mi k nim nechtělo. Člověk vůbec neví, co je napadne. Nakonec radši odběhly, asi nás bály víc než my jich.

Po cestě už nás čekalo jenom pár brodů a na tom posledním jsme zase vystoupili, abychom auto trochu odlehčili. Jíra mě dokonce přenesl na zádech, abych se nemusela vyzouvat. Taky jsme tam mohli zahučet oba. Konečně jsme se dokodrcali zpátky do Wanaky k našemu autu. Petr nás ještě vzal k velmi oblíbenému místu u jezera. Ten kdo si nevyfotil a neviděl Wanaka tree jako by ve městě vůbec nebyl. No nás ten strom zas tak nezaujal, ale úplně špatný to taky nebylo.

Cestou domů jsme se ještě zastavili ve městečku Cardrona. Malé město v horách s lyžařskými vleky. Líbil se mi hotel u cesty. Vypadal jako saloon z westernovek. Po tomhle výletu jsme tak zdrchaní nebyli, ale rozhodně byl zatím nejlepší.

Druhý den jsme si ještě šli dopřát výborné jídlo ve městě. Ve škole mi byla doporučena karibská restaurace. Dali jsme si Burriots a Quesadilas. Obě jídla měla být středně pálivá. Pálivost jsme si mohli vybrat. Potom jsme si sedli venku a obsluha nám přinesla asi šest druhů omáček, které jsme si mohli dát na naše jídlo v neomezeném množství. Taky jsme dostali karafu vody a skleničky. Brzy nám na stůl přinesli i naše jídlo. Vypadalo naprosto parádně a navíc bylo skvělý. Je pravda, že jsme si jídla nakonec vyměnili, protože to moje bylo mnohem pálivější, ale i tak jsme se výborně najedli. Navíc to bylo hodně sytý a ještě dlouho jsme ho vstřebávali.

Dneska jsme ten článek nějak protáhli, ale aspoň máte, co číst. Výlet byl prostě dlouhej a jídlo k němu prostě patří. Bez toho by to nešlo. A na co se můžete těšit příště? Výlet na Queenstown Hill a taky sjíždění řeky v kaňonu - Roaring Meg. To bude zase pěkné počteníčko. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)