Další ledovec a hledání zelených kamenů

V minulém díle jsme navštívili Fox glacier a dojeli do free kempu, kde jsme pozorovali zasněžené vrcholky hor kolem Mt. Cook, prošli se po pláži a taky byli napadeni sandflies. V tom pochodu po pláži budeme pokračovat a taky navštívíme Franz Josef glacier a městečko Hokitika.

Ráno nás probudili takové skřeky, a když jsme se koukli na oblohu, tak jsme spatřili papoušky Kaka, jak hrají na honěnou. Jelikož nás takhle probudili, tak jsme se chtěli brzy nasnídat, ale byl v tom velký háček. Jakmile jsem otevřela dveře od auta, tak se na mě vrhli sandflies (takový maličký kousaví svině) a samozřejmě nalítali i do auta. Takže Jíra už taky dlouho neležel a radši vylezl ven. Než jsem si stihla obléct ponožky, tak jsem měla neskutečně poštípaný kotníky. Museli jsme před těmi upíry utéct na pláž, kde jsme měli chvíli klid. Po uklidnění a podrbání všech pokousaných míst jsme se odhodlali dojít zpátky k autu, rychle přendat věci dozadu a nasnídat se na předních sedačkách. Samozřejmě nám ty malí potvory znepříjemňovali jídlo, ale postupně jsme je pobili.

Po vydatné a namáhavé snídani jsme se vydali na track kolem pobřeží po Gillespies beach. Cesta vedla skoro celou dobu po pláži, takže nám chůzi znepříjemňoval písek. Trvalo nám to mnohem déle než obvykle a navíc to bylo více namáhavé. Na pláži byly hromady vyplaveného dřeva a některé samorosty byly velmi zajímavé. Tahle pláž je také zajímavá tím, že je zde černý písek a nenašli jsme zde žádné mušle. Došli jsme k místu s názvem Gillespies lagoon. Bylo zde kupodivu jezírko a za ním útesy. Cestu dál jsme však nenašli, přitom tam měli být lachtani. No nic, prostě jsme se otočili a vydali se zpět. Zase nás čekala ta hrozná chůze v písku, která byla ještě obohacena trnitými keři. Ještě jednou jsme se podívali na mapu u kempu, kde byla cesta jasně nakreslená, ale my jsme jí prostě nenašli. Co se dá dělat.

Tenhle den moc hezky nebylo, byla nízká oblačnost a dost často i pršelo. Podle předpovědi mělo být u ledovce Franz Josef polojasno, ale bohužel nebylo. Cesta k ledovci byla opět celá vyasfaltovaná a na parkovišti bylo skoro plno. Místo jsme našli, ale ven do deště se nám zatím nechtělo, když jsme viděli ty promočený turisty procházející kolem nás. Tak jsme si chvíli zahráli karty, asi čtyřicet minut. Potom jsme z auta zahlédli kus ledovce, takže se oblačnost přece jenom trochu zvedla a navíc přestalo pršet. Vydali jsme se tedy na cestu. Samozřejmě jsme se nejdřív museli proplést pralesem, abychom došli do ledovcového údolí. Údolí bylo zase šedé se špinavou ledovcovou řekou. I tak to údolí s okolními horami bylo kouzelné. Opět jsme narazili na několik vodopádů. Když jsme došli pod ledovec, tak začalo zase pršet a oblačnost znovu klesla. Ledovec nebyl téměř vidět, takže jsme se na chvíli schovali pod skálu, aby na nás alespoň nepršelo. Po cca deseti minutách se opět vyjasnilo a ledovec byl nadohled. Samozřejmě jsme viděli pouze jeho část. Tenhle ledovec se nám líbil mnohem více, zaprvé jsme ho viděli větší část a zadruhé zde byly viditelné i modré části. Po pokochání jsme se rozhodli pro sestup, prošli pralesem, kde nám zase začalo pršet a rychle došli k autu.

Další zastávkou mělo být město Hokitika. Tohle městečko je proslavené sběrem a výrobou šperků z Green stone - Jade. Když jsme dorazili do města, tak jsme projeli jeho centrem a zamířili rovnou k pláži. Opět zde dost pršelo, takže jsme byli donuceni sedět v autě. Tady jsme nehráli karty, ale jídlem jsme si přivolali racky, kteří nám sedali i na kapotu auta. Když přestalo pršet, tak jsme vyrazili na pláž. Byl zde opět černý písek a žádné mušle. Tady nám to však nevadilo, poněvadž jsme zde hledali zelené kamínky Jade. Na pláži jsme samozřejmě nechodili pouze my, ale další skupinky turistů, které hledaly tento zelený poklad. No nic jsme nenašli, tak jsme se aspoň pokochali surfaři ve velkých vlnách. Mě by do těch vln a navíc v tomhle počasí nikdo nedostal. Z pláže jsme se vydali do centra města, ale ještě předtím jsme narazili na památník v podobě lodi a taky jsme potkali malého černého zajíčka, kterého se snažil Jíra odchytit. Nepovedlo se. Naštěstí.

V centru města byly obchody se zelenými šperky, paua mušlemi nebo přívěsky z kostí. Samozřejmě jsme do několika obchodů zašli, ale nic jsme si nekoupili. Šperky z Jade jsou příliš drahé a my měli omezený rozpočet. Takže jsme se aspoň pokochali. V jednom obchodě se dokonce dalo jít na prohlídku dílny. Ve městě už nebylo, co navštívit, takže jsme se přesunuli do auta a jeli najít náš kemp. Tentokrát jsme našli placený kemp u jezera Mahinapua. Cena šest dolarů za dospělého. Utábořili jsme se u lesa, abychom si mohli natáhnout plachtu a být schovaní před deštěm. Pod plachtou jsme si uvařili čaj a rizoto a potom se šli podívat k jezeru. U vody byla tabulka, aby se lidé nemyli a nešamponovali v jezeře. V kempu totiž nebyla sprcha, takže to lidi řešili po svém. Když jsem zalezla do auta, tak Jíra za chvíli přiběhl pro mobil, poněvadž si myslel, že zahlédl Kiwi. Bohužel to byla divoká slepice Moho pereru. Stejně jí natočil, jak chodí kolem stanů a někdy i dovnitř. Byla podobná slepici od bažanta.

V příštím díle se dozvíte, co nám tyhle blázniví slepice dělali ráno, o tom že jsme se rozhodli vrátit na východní pobřeží a jaká byla změna počasí. Zase na chvíli vrátíme do města Christchurch, kde jsme naší pouť začínali. Bude toho zase dost, ale určitě se máte, na co těšit. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)