„Dobrodružství“ v Singapore

V minulém díle jsme konečně přistáli po dvanácti hodinovém letu v Singapore. V letadle jsme si moc neodpočinuli, ale hodně jsme se těšili na návštěvu města. Jak to všechno dopadlo a co jsme nakonec viděli, se dozvíte právě teď.

Když jsme se konečně dostali z letadla, tak jsme ihned pocítili, že jsme jeden stupeň od rovníku. Ohromná vlhkost vzduchu, teplo a smrad jako v opičím pavilonu v Zoo. A to jsme byli v klimatizované hale na letišti. Takže si asi umíte představit, jak to vypadalo venku. Tak a teď něco o letišti Changi v Singapore. Jedním slovem - Neskutečné. Opravdu rozsáhlé a moderní letiště. Tři terminály, mezi kterými jezdí vlak s názvem Sky train. Vlak je zde opravdu potřebný, protože místa jsou od sebe hrozně daleko.

Jako první jsme se vydali hledat úschovnu zavazadel, abychom se mohli jít projít do města bez zátěže. To byla najednou volnost. Dalším krokem bylo najít východ z letiště. Zjistili jsme, že musíme projít přes imigrační oddělení. Vyplnit formulář, předat ho úředníkovi a hurá do města. Dlouho jsme hledali formulář v angličtině, ale nenašli jsme ho. Šli jsme tedy zkusit jiné imigrační, kde bylo i méně lidí a zjistili jsme, že všechny formuláře jsou v anglickém jazyce a všude na stěnách jsou pouze překlady do jiných jazyků. No jo, to je tak když vyjedou dva neználkové do cizích zemí. Potíží také bylo, že nikde nebyl formulář předvyplněn jako vzor. No nic, něco jsme vyplnili a šli to zkusit k úředníkům. První na řadu šel Jíra a ten měl fakt "kliku". Úředník se ho hned začal vyptávat, na jakou adresu či do jaké destinace chce jet. To samozřejmě nevěděl, ale naštěstí jsem byla na blízku a poradila mu jedno místo. Já jsem chytla úplně pohodovou úřednici, která se mě jen ptala, kam letíme a co tam budeme dělat. Dostali jsme do pasů razítka a šlo se do města.

Teda přímo se nešlo. Z letiště jezdil totiž vlak. Ale než jsme došli k vlaku, tak jsme zkusili vylézt ven z budovy. No, málem jsme se roztekli a ještě k tomu ten smrad. Na letišti byla nastavena teplota na 24 stupňů a bylo nám tam teplo, tak kolik mohlo být venku. Našli jsme ten vlak nebo možná hromadnou dopravu po městě. Vtipný byl název této dopravy - SMRT. Když trochu předběhnu kvůli tomuto super názvu, tak si představte, že nastoupíte do vlaku a na světelné tabuli se rozsvítí Welcome in SMRT. To je fakt povzbuzující.

Dalším bodem programu bylo koupit lístky na vlak. V automatu na lístky totiž musíte označit místo, kam přesně chcete jet a podle toho vám vypočítá cenu jízdenky. Museli jsme si koupit hned tři jízdenky, protože automat nevracel zpět na deset dolarů. Tak lístky jsme měli a co dál. Museli jsme se dostat skrz turnikety. No pouze se přiložil lístek, objevilo se kolik, je na jízdence dolarů a mohlo se jít dál na nástupiště.

Nástupiště bylo také zajímavé. Na obou stranách tabule hlásaly, že vlak jede do stejného místa. Nastoupili jsme tedy do prvního vlaku, který přijel. Cestou jsme dokonce jednou přestupovali a málem zdechli při čekání venku. Vlak je totiž taky klimatizován, takže tam bylo příjemně.

Po chvíli jsme dojeli na místo s názvem Raffles place, kde stály samé mrakodrapy a nikde v dohledu žádný obchod. Potřebovali jsme si koupit vodu, abychom nezdechli. Vtipné taky bylo, že jsme nechali mapu s plánkem města na letišti, takže jsme ani nevěděli, kam máme pořádně jít. Vydali jsme se tedy k vodě, která měla být za těmi mrakodrapy. Žádné ukazatele, pouze hluk, horko, smrad a vlhkost. Navíc nás přemáhala strašná únava z nevyspání. Našli jsme jeden malý obchod, koupili si vodu, a když jsme čtyřikrát přešli přes stejný most, tak jsme se prostě rozhodli to vzdát a dojet zpátky na letiště. Nejhorší na tom byla ta představa čekání na letišti dlouhých deset hodin.

Vlakem jsme dojeli zpátky na letiště a museli jsme znovu projít pasovou kontrolou. Úředníci nám zase dali razítka do pasů a už jsme si mohli jen najít tiché místo, kde bychom mohli odpočívat. Dojeli jsme vlakem do terminálu tři a šli se kouknout, kde je náš gate. Byla to krásná a tichá budova se spoustou volných sedaček. Hodinu jsme odpočívali a dále to vypadalo následovně: procházka po letišti, odpočinek, masáž nohou v křesle, procházka, prohlídka umění, jezírka s koi kapry a pavilonu motýlů. Potom taky přišel čas na kávu, kterou normálně nepijeme. Dali jsme si latté a zabili tím další cca hodinu času. Po kávě jsme se přesunuli k úschovně zavazadel a vyzvedli si kufry. Taky jsme si dali něco dobrého. Obešli jsme všechny možnosti občerstvení a vybrali si pizzu. Jíra jí ani nedojedl, protože v ní cítil ten okolní smrad.

Večer otevřeli náš gate. Opět jsme procházeli rámem, takže jsme si oba sundávali boty už dopředu, abychom nepípali. Po prohlídce jsme si mohli jít sednout do pohodlných gaučů a čekat na výzvu k nástupu.

Další část cesty je za námi. Příště se podíváme na zbytek letu do města Christchurch na Novém Zélandu, na dramatické přistávání, náš odvoz z letiště a první okamžiky na místě snů. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)