Druhý den cesty – Benátky (Venezia)

Tak minule jsme se nakonec usídlili v kempu nedaleko Benátek. Noc byla jak to jen říct, ulepená. Ještě, že jsme se mohli neomezeně sprchovat. Takže hned ráno znovu do sprchy, zabalit krámy a šupem do Benátek. Před návštěvou jsme měli zjištěno, jak se tam vůbec dostaneme a co nás na cestě čeká. Měli jsme vybrané záchytné parkoviště, potom jsme věděli o přesunu do města takovým vláčkem a no potom už někudy prokličkovat až k Dóžecímu paláci. Plán to byl hezký, jen ho zrealizovat.

Do Benátek se jede přes poměrně dlouhý most na moři. Už to je docela zážitek. Parkoviště jsme taky našli a dokonce i ten vláček. Je to asi lanová dráha, ale zkrátka nastoupíte do takového nadzemního metra, které vás přiblíží mezi domy. Nebylo to ani moc drahé, což je na Itálii překvapivý. To bychom teda měli a co dál. Náš knižní průvodce zapůjčen z knihovny nám byl docela k ničemu, protože ulice se v reálných Benátkách jmenovali jinak než v průvodci. Jako buď jsme navštívili jiné Benátky, nebo se autor tak trochu sekl. Kdo ví.

Procházeli jsme úzkými uličkami, občas přes nějaký ten mostík. Jako takhle to vypadá jako ta romantika z filmů, ale moc romantické to nebylo. Zaprvé z nás neskutečně, ale fakt neskutečně lilo. Bylo asi tisíc stupňů a ten přímořský vlhký vzduch nás teda parádně koupal. Zadruhé to někdy dost smrdělo. Ne odpadem, a ani jako v podchodu v Praze, ale tak nějak mořsko-chalucho-rybovo a bůh ví, čím dalším. A ty uličky a bloudění v nich nás teda taky po nějaké době přestalo bavit.

Na jednom náměstíčku vystupoval mim a ten nás aspoň trochu pobavil a vyvedl z útrap. Díky za něj. Stále jsme však hledali cestu, kudy se jako dostaneme na to náměstí sv. Marka a furt nic. Při procházení kolem Gran canal jsem slezla po oslizlých schodech a šla vyzkoušet vodu. Byla docela teplá a málem jsem v ní i skončila. To by byla sranda plavat společně s gondolami, vodními taxíky a tou obrovskou mega lodí plnou turistů. Tak aspoň bych se na chvíli osvěžila a nekoupala se jenom ve svém potu.

Největší "depka" na nás padla, když jsme došli ke kostelu Santa Maria della Salute. Odtud jsme totiž viděli náměstí sv. Marka a Dóžecí palác, ale bohužel byl za kanálem na druhém břehu. A kudy se sakra dostaneme na druhou stranu? Most jsme nakonec našli, prošli uličkami s obchody ušitými přímo pro nás - Gucci, Louis Vuitton, Cartier či Chanel. Tam nás teda propocený nechtěli pustit, ale to byla jejich škoda. Hned bychom to tam roztočili. My jsme si radši koupili nějaký ten suvenýr jako šperky ze skla z ostrova Murare a jiné poklady.

Po nákupech už nás fakt čekalo to známé náměstí. Co nás teda hodně překvapilo bylo to, že všechny stavby byly zakryté plachtami. Asi aby je turisti nevykoukali. Tak si je teda nechte, no. Všude seděli holubi, ale krmit jsme je nešli. Věděli jsme z průvodce, že za to hrozí pokuta. Do Baziliky sv. Marka jsme nešli, poněvadž bychom v tý frontě stáli asi ještě teď. Takže jsme se šli podívat zase ke kanálu a sedli si tam v zahradách na lavičku. Dali jsme si sváču a nechtěli myslet na to, jak se zase dostaneme k tomu vlaku. Nakonec jsme k němu nějak prokličkovali, nasedli a vyrazili zpátky k autu.

Ještě nás čekalo placení za parkování. Původně nás to mělo stát kolem 20 Euro, ale nakonec jsme byli příjemně překvapeni, že to po nás chtělo méně. Aspoň jsme něco ušetřili, tak díky. Z Benátek jsme vyrazili kolem pobřeží a chtěli se někde podívat na pláž. Nakonec jsme zakotvili v Lido di Spina. Hned vedle kempu, ale ani jsme neuvažovali, že tam budeme spát. Jen jsme se šli skrz něj podívat na pláž. Bylo zrovna po pěkném slejváku a pláži byl docela bordel. Aspoň jsme to měli celý pro sebe. Musela jsem ochutnat vodu, jestli je fakt slaná, protože jsem před tím u moře nebyla. No a fakt bylo. To jsou věci. Našli jsme i nějaké ty mušličky a na parkovišti před kempem pořádný šišky z borovice pinie. Ty by někoho asi i zabili. Takže vlastně dobrá zbraň na sebeobranu.

A kam teda dál? Chtěli jsme přejet na druhé pobřeží přes Apeniny, mimo dálnice (abychom jí nemuseli platit) a přiblížit se tak ke městu Pisa. Takže jsme projeli kolem města Ravenna, potom kolem Forli takovými cestami mezi políčky, ale to nejlepší na nás ještě čekalo. Cesta přes Apeniny. To byla teda chuťovka. Radíme vám, pokud tudy nemusíte, tak jeďte radši po dálnici. Takových kilometrů kroucení nahoru a dolů, to bylo vážně za trest. Cesta díky tomu vůbec neubývala a už nás to poměrně dost zmáhalo. Aspoň, že nebylo vedro a dalo se normálně dýchat.

Nakonec jsme opět sjeli do nížin a dostali se do nějakého města s názvem Firenze. No to vám bylo neskutečně blbý město. Dostali jsme se tam do protisměru, město velký jako kráva, hustý provoz, no prostě na hlavu. Byli jsme fakt šťastný, když jsme odtamtud vyjeli. Už se pomalu začalo stmívat a my přemýšleli, kde jako složíme hlavu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zajeli k benzínce a ustlali si přímo před ní na parkovišti. Takže kolem nás v noci lítali auta, ale nám to už nějak nevadilo. Usnuli jsme jako špalky z dubovýho háje.

Poznámka k tomu pitomýmu městu Firenze. My jsme fakt neměli tušení, že se za tím názvem schovává Florencie. Kdybychom to jen tenkrát věděli, tak bychom tam určitě zastavili a část si prohlídli. Třeba bychom na ní měli mnohem hezčí vzpomínky. Zjistila jsem to až při čtení knihy Dana Browna, kdy se po Firenze prohání profesor Langdon.

Další den máme zdárně za sebou a příště se podíváme na pláž u města Pisa, na samotné město Pisa se svojí proslulou nakloněnou věží a přesuneme se k další pláži, kde na chvíli zakotvíme. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)