Goodbye Tekapo a Queenstown

Naposledy jsme stáli autem na parkovišti, kde smělo spát pouze 5 aut a druhý den jsme měli jet zase do města Alexandra za kamarádem Petrem. Tak se zase vrátíme na cestu a uvidíme, kam až nás dnešní díl dovede.

Ráno na parkovišti nestálo pouze pět aut, a když se šel Jíra podívat na další tři auta, která stála mimo vyznačený prostor, tak už tam v půl osmý ráno měli pokutu za 200 dolarů a k tomu informační lístek s názvem: Kde můžu kempovat v okolí města Dunedin? Tohle parkování se jim fakt nevyplatilo, ale věděli, do čeho jdou. My jsme se v klidu nasnídali a vydali se na cestu do Alexandra. Místy se silnice změnila ve štěrkovou, ale to už nás vůbec nepřekvapilo. U Petra jsme chvíli poseděli, zregenerovali po cestě, udělali si večeři a šli spát. Petr brzy ráno odjížděl na soustředění s dětmi do Tekapa a my jsme tam jeli za nimi, poněvadž se tam možná dala prodat alespoň jedna loď.

Cestou jsme na vrcholcích hor viděli opět sníh, v údolí bylo totiž 10 °C a v summitu Lindis pass byli pouhé 4 °C. Ale lupinám tyhle teploty vůbec nevadily, kvetly si zvesela dál. U slalomové trati v Tekapu bylo cca 40 lidí (soustředění Severního i Jižního ostrova) a konečně jsme viděli kanál s tekoucí vodou. Hned jsme vyndali lodě a ukázali je trenérovi ze Severu. Singla si hned jeden chtěl vyzkoušet, tak nás to trochu navnadilo. Odpoledne se všichni sebrali a odjeli do hotelu ve městě. My jsme zde zůstali sami a vůbec nám to nevadilo.

Druhý den se dopoledne Jíra rozhoupal k tomu, že si kanál taky vyzkouší, když už jsme tam tvrdli. Tak jim ukázal, jak se mají jezdit některé kombinace, které nedokázali pořádně zajet, a jel dolů. Odpoledne jsme zjistili, že singla nakonec koupit nechtějí, takže jsme se sbalili a vyrazili zase zpátky do Cromwell. Museli jsme totiž ještě naposledy do Queenstown pro můj pas, kde jsem měla už potvrzené turistické vízum. (No neměli jsme to prostě úplně jednoduché.) Navečer jsme dorazili do free kempu Bendigo u jezera nad Cromwell. Tady bylo dost lidí, ale místo jsme si našli a udělali si večeři. V noci nás oba probudil kamion (Mack), který přímo u kempu zatroubil. Kolik lidí asi nadskočilo? Ráno jsme se trochu vykoupali v jezeře, které bylo tedy neskutečně studené, i když na zdejší vody nejteplejší jaké jsme potkali.

Po snídani jsme přejeli k našemu bývalému bytu, našli dopis s imigračního (pas konečně v ruce) a přejeli na pláž k jezeru. Naposledy jsme si tohle místo užili a vydali se vstříc novým zážitkům. Jeli jsme přes Wanaku, kolem Hawea lake a Wanaka lake. Kolem Blue Pools už jsme pouze projeli a kroutili hlavami, kolik tam pořád stojí aut. Naší první zastávkou byly Fantail falls, které byly kousek od silnice. Podruhé jsme zastavili na místě s názvem Gate of Haast, kde se nachází most přes řeku. Pod ním jsou moc pěkné peřeje a obrovské balvany. Dále jsme se byli podívat na Thunder Creek falls, které byly opět nedaleko od silnice. Poměrně vysoký vodopád, ze kterého pěkně lítala vodní tříšť. Poslední malou zastávkou byla vyhlídka na Tasman sea, na které nám nepřišlo nic moc úžasného.

Konečně jsme však dorazili k Fox glacier. Spolu s Franz Josef glacier jsou jediné ledovce, které se nacházejí v deštném lese. A je to vážně divný procházet džunglí k ledovci. Téměř pod začátek treku vedla asfaltová silnice a zjistili jsme, že z parkoviště by to mělo být hodinu i s návratem. Takže nic hroznýho. Všude jsme potkávali cedule o možném nebezpečí - utonutí ve vzedmuté vodě z ledovce, nebezpečí pádu kamenů ze skal a tak podobně. V údolí byla vytyčená cesta až k ledovci. Kolem cesty tekla ledovcová řeka, která byla šedá, zkrátka pěkně špinavá. Řeka nebyla to jediné, co kolem nás proudilo. Všude kolem padala voda z vodopádů, ale vrcholky kopců, ze kterých to teklo, nebyly vidět. Byly totiž zahaleny v mlze a mracích. Trochu nám to připomínalo krajinu z Avataru (létající skály).

Cesta na vyhlídku byla obsypána turisty. Bylo to docela strmé stoupání a ještě ke všemu zde byla jedna podlá značka: 400 m - no stopping. Jako, to se člověk nemůže ani chvíli vydýchat? Když jsme konečně dorazili na konec stezky, tak jsme stejně viděli pouze kus ledovce, další část byla schovaná v mracích. Tento ledovec by měl měřit 13 km a pokrývat 32 km čtverečních. Ledovec byl šedý od spadaného prachu a kamení z okolních kopců. Jen pro zajímavost vrcholy kolem ledovce byly v rozmezí od 3000 do 3500 m. Bohužel jsme neměli štěstí je zahlédnout v celé svojí kráse.

Když jsme se dostatečně nabažili výhledem na ledovec, tak jsme šli zase stejnou cestou zpátky na parkoviště. Měli jsme zjištěno, že na pláži za městem je free kemp. Nakonec byl docela daleko, ale zase jsme z něj krásně viděli Mt. Cook (nejvyšší horu). Pláž zde byla kamenitá a úplně jiná než jsme zatím potkali. U auta jsme si udělali večeři a brzy na to jsme byli vehnáni dovnitř, poněvadž na nás zaútočili Sandflies. Z auta jsme pozorovali, jak nad námi lítají papoušci Kaka. Samozřejmě jsme si původně mysleli, že jsme konečně viděli ty zákeřné papoušky Kea, ale bohužel jsme na ně štěstí neměli.

Příště se projdeme po pláži, navštívíme další ledovec Franz Josef glacier a zajedeme do města Hokitika, které je proslavené sběrem a výrobou šperků z Green stone - Jade. Bude toho zase dost k vidění i přečtení. Prostě se máte, na co těšit.   

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)