Jízda po jezeře, mejdan a několikahodinový pochod

20.02.2021

Na sjíždění řek jsme byli zvyklí, ale na jízdu na jezeře tedy ne. Čím je to jiné a co jsme při tom zažili, si řekneme dneska. A taky s námi prožijete nikdy nekončící mejdan, před kterým jsme byli dokonce nuceni utéct. A tím to ještě nekončí, vydáme se na pořádný výlet na vrchol hory Ben Lomond.

Jednou po škole jsme byli s Jírou domluveni, že se půjdeme projet na jezero. Když už ty lodě máme, tak je musíme aspoň využít ne? Nejdříve jsme však museli najít místo, kde bychom mohli vlézt až k vodě a nemuseli skákat ze skály. Nakonec jsme takové místo našli kousek za městem. Rychle převléct, sundat lodě a nastoupit do lodí. Vyrazili jsme na jezero. Skoro nefoukalo, takže jízda byla klidná. Napadlo nás, že bychom se mohli jet podívat na druhý břeh. No neměl v tom být žádný háček, ale když jsme dojeli dále od břehu, tak to s námi začalo více houpat. Vozili jsme se na vlnách a byla to docela sranda. Ať jsme pádlovali sebeusilovněji, tak druhý břeh se prostě nepřibližoval. Rozhodli jsme se, že vyrazíme zpátky. Mysleli jsme si, že to bude mnohem snazší, povezou nás přece vlny. No, tak to jsme teda zmýlili. Bylo to mnohem horší. Ještě ke všemu okolo nás projeli dvě velké lodě a udělaly ještě větší vlny. S vypětím sil jsme se nakonec ke břehu dohrabali, ale ještě nás čekalo vylézt z lodě. Vlny s námi házeli sem tam a my se báli, že ty naše křehký lodičky rozlámeme na kusy. To byl tedy zážitek za všechny prachy. Ještě stojí za zmínku, že jsme potom koukali na mapu a druhý břeh byl přibližně 30 km daleko. Už asi chápete, proč jsme tam nedojeli.

Po našem příjezdu domů jsme uvařili večeři a zjistili, že se u nás doma chystá malá párty. Na chvilku jsme se taky zapojili, ale chtěli jsme si taky odpočinout na další den. Čekal nás totiž ten několikahodinový výstup. Kolem desátý jsme už chtěli spát, ale v obýváku za našimi hlavami někdo zapnul hudbu na plný pecky do repráků. Dům se otřásal v základech. Kolem půl dvanácté se kalba přesunula do spodního bytu, ale problém byl v tom, že my jsme měli pokoj přímo nad nimi. Opět se rozjela hudba a neustálý řev. Jak tohle dopadlo? Jednoduše. V jednu hodinu v noci jsme se sbalili a šli si lehnout do auta. Autem jsme tedy museli odjet o dvě ulice dál, abychom je neslyšeli. Ráno v šest hodin jsme se opět přesunuli do spícího domu, abychom si ještě chvíli odpočinuli v posteli.

Jíra vstával kolem osmý hodiny, udělal sendviče a připravil auto. Já jsem mezitím zabalila věci na cestu. Potom už zbývalo jen počkat na Petra, který přijel až v deset hodin. Dorazil novým autem. Koupil si stejné, jako jsme měli my. Chtěl nám ho ukázat, tak jsme nakonec jeli s ním. Zaparkovali jsme ve Fernhill a odtud se vydali na dlouhou cestu. Šli jsme zkratkou přes One mile track, dále jsme museli přebrodit potok a najít naší stezku. To se nám po chvíli podařilo a mohli jsme vyrazit do nekonečného kopce. Po chvilkovém pochodu jsme si museli sundat mikiny, začalo nám být teplo. Brzy jsme vyšli z lesa a zahlédli volně se pasoucí zvířata na pastvině. Nedaleko od nich jsme založili první tábor a dali si malou svačinku. Taky přišla řada na opalovací krém, nechtěli jsme mít spálený držtičky. Po odpočinku nás čekalo další stoupání. Před námi jsme uviděli páreček důchodců a celou cestu se je snažili dohnat. Oni nám však statečně utíkali. Cestou nás dokonce i pár lidí předběhlo, a to doslova.

Konečně jsme se dokodrcali pod sedlo. Před výstupem jsme se však radši oblékli. Dokonce jsme nasadili i čepice. Ještě, že jsme tak udělali, protože v sedle to děsně foukalo. Posadili jsme se na lavičku a snažili se překřičet řev větru. Ještě, že měla lavička opěradlo, jinak bychom dolétli zase zpátky do údolí. Natočili jsme krátké video, ve kterém se snažíme něco říci, ale moc toho stejně slyšet není. Po téhle větrem nabyté zastávce už nás čekala cesta na samotný vrchol. Petr to chtěl několikrát vzdát a Jíra měl krizi kousek pod vrcholem. Báli se, že je to odfoukne z cesty a že nahoře se budeme muset plazit po zemi, abychom tam vůbec mohli zůstat. Už jsem si myslela, že tam budu muset dojít sama. Nakonec jsme se všichni nahoru dostali, ale ještě předtím jsme předběhli ten párek důchodců. To zasloužilo velký klobouček. A ještě bych zapomněla na jednu věc. Taky jsme chvíli blbli na sněhu. Museli jsme se na něm vyfotit.

Nebudete tomu věřit, ale na vrcholu vůbec nefoukalo. Rozhlídli jsme se po okolí a na chvilku si sedli. Petr vyndal tři piva na vítězství nad horou. Po chvíli klidu slyšíme: "Zdravíme českou skupinu.". Potkali jsme se se dvěma kluky z Čech. Řekli nám, kdo jiný by si nahoru nesl pivo, než Češi. V tom měli asi pravdu. Chvíli jsme pokecali a potom vyrazili na zpáteční cestu. Příkré klesání teda nebylo nic moc, ale mysleli jsme si, že to bude horší.

Při cestě dolů jsme se zašli ještě podívat na Gondolu, kam šel Jíra odevzdat podepsanou smlouvu. My jsme si mezitím dali kafíčko a čaj. Prohlídli jsme si znovu areál a šli k autu. Doma jsme si dali všichni buřtguláš. Petr odjel v půl sedmý domů a my šli odpočívat. Byli jsme dost utahaní, ale naši spolubydlící tedy ne. Mejdan se totiž znovu rozjel. Mysleli jsme si, že nebudeme mít problém usnout i při hudbě, ale bohužel to nešlo. Naštěstí tahle párty trvala pouze do jedné hodiny ráno. Konečně jsme mohli spát.

Na závěr by to chtělo nějaké shrnutí celého výletu. Vyšli jsme z výšky 400 m a Ben Lomond má 1746 m. Docela slušné převýšení, že? Cesta měla trvat 8 hodin tam i zpět. Nám to trvalo cca 6 a půl hodiny. Cestou jsme měli ještě zastávku na Gondole. Všichni tři jsme byli z výletu dost zničení a nožičky nás druhý den pěkně bolely.

Dlouhý výlet a mejdan máme za sebou, a co na nás čeká příště? Pojedu na kole do školy, to bude zážitek. Jíra nastoupí do práce a nebudeme z toho ani jeden nadšení. To vyvolá naše velké rozhodnutí o dalším působení na Zélandu. No a taky si konečně zahrajeme frisbee golf, když už ho máme ve městě.

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)