Konečně na Zélandu

Minule jsme se snažili prohlédnout město Singapore, ale to nám díky velké únavě nebylo dopřáno. Dostali jsme se až do bodu, kdy nám otevřeli gate a mohli jsme nastoupit do posledního letadla na naší dlouhé cestě. Let ze Singapore do města Christchurch byl naplánován na dalších deset hodin ve vzduchu. Snad už se konečně trochu prospíme.

Ze Singapore jsme odlétali před osmou hodinou večer a hned po teplých ručnících, které se po téhle zemi docela hodili, přišla na řadu večeře. Brambory s kuřetem, plody moře, zmrzlina a další dobrůtky. Už jsme se těšili, až nám tu večeři odnesou a my budeme moct v klidu spát. Cestou bylo dost turbulencí, hlavně nad Austrálií, takže já jsem třeba letěla celou cestu připoutaná. V letadle byl tentokrát klid a nikdo nám nesvítil do očí. Skoro celou cestu jsme tedy prospali. Konečně.

Po snídani jsme už jen čekali, kdy se konečně objeví břehy Nového Zélandu. Stále byla vidět pouze nekonečná vodní hladinu a navíc to s námi pěkně házelo. Po dlouhém čekání se konečně objevila země a vlny na pobřeží. Viděli jsme masivní hory, říčky a rozparcelovanou zemi bez jediného lesa. Pouze aleje kolem pozemků. Přistávání bylo hrozně dlouhý a už nás to opravdu nebavilo. To jsme však nevěděli, co nás teprve čeká. Letadlo konečně nalétlo nad runway a křídlo na naší straně se málem dotklo země, potom přišel smyk na jednu stranu, na druhou, zapnuté motory naplno, abychom to vyrovnali a ubrzdili. Nastala chvíle ticha a potom cestující začali tleskat a radostně vykřikovat, že jsme to přežili. To byl teda zážitek. (Jen taková malá rada. Pokud chcete letět na Zéland, tak určitě ne v říjnu, to totiž v zemi nejvíce fouká.)

V jedenáct hodin dopoledne jsme šťastně přistáli a mohli konečně vysednout z letadla. Teď je na čase si trochu shrnout celou cestu. Celkem jsme cestovali čtyřicet hodin, z toho bylo dvacet dva hodin ve vzduchu. Za celou dobu jsme možná naspali cca sedm hodin. Při odletu z ČR bylo cca deset stupňů, v Singapore bylo třicet pět stupňů a stoprocentní vlhkost vzduchu a na Zélandu bylo dvacet pět stupňů, sluníčko a vítr (120m/s). Docela pěkná změna počasí.

Po příchodu do terminálu jsme vyhledali všechny potřebné listiny pro imigrační a vyčkali ve frontě. Úřednici jsme dali vyplněné formuláře z letadla a pasy. Pouze se zeptala na moje studijní vízum, kde budeme bydlet a na naše zavazadla ve formě lodí. Dostali jsme razítka do pasů a mohli jít dále. Našli jsme si naše zavazadla a lodě, a přešli k další kontrole. Kontrola zavazadel. Kufry nám vůbec nelustrovali, jenom je, zajímali naše lodě. Jíra musel jít do jiné místnosti a ukázat, že lodě jsou uvnitř uklizené a oblečení na vodu je čisté. Úředník byl velmi spokojen. Potom nám pomohl i odnést naše zavazadla k rentgenu. Tím jsme také prošli a byli konečně volní. U exitu jsme chtěli kontaktovat náš objednaný odvoz, ale nebylo to zapotřebí. Dan už na nás čekal a pomohl nám s věcmi k jeho autu.

U auta jsme se snažili naložit lodě na střechu. Dan totiž neměl zahrádku. Položili jsme lodě přímo na střechu, spojili dva kurty do sebe a protáhli je skrz okýnka. Druhým připevněním byla naše nová tesa. Padla celá. Dan měl s sebou ještě izolepu, kterou přilepil zadky lodí k závěsu. Muselo nám to vydržet v tom větru až k nim domů. Cestou jsme projížděli kolem Hagley park, což je největší park na světě a také částí města. Dozvěděli jsme se, že v roce 2010 postihlo město ničivé zemětřesení - 6,3 Richterovy škály. Město se stále dávalo do kupy.

Lodě jsme v pořádku dovezli a složili je u nich do kůlny. Dan nám potom ukázal dům, dal nám mapu a ukázal nám, kde jsou obchody, do kterých můžeme dojít. Předal nám klíče a odešel za manželkou na oběd. Nechal nás samotné v jejich domě, tomu se říká důvěra. My jsme se šli hned mrknout na lodě, jestli přežili tu dlouhou cestu. Naštěstí byly bez ztráty kytičky, což nás velmi potěšilo.

Po chvilkovém odpočinku jsme šli na náš první nákup podle mapy od Dana. Nakoupili jsme si na večeři a vrátili se zpět do domu. Ještě jsme zjistili, že musíme sehnat adaptér do elektřiny. Opět nám Dan, tentokrát už i s Dorkou, poradili. Adaptér jsme sehnali a konečně si taky odpočinuli a koukli na internet. Museli jsme dát vědět, že jsme konečně v pořádku dorazili. Když jsme tak polehávali v posteli, tak Jíra upadával do kómatu. Snažila jsem se ho pořád budit, aby vydržel do večera. Místo spaní jsme si šli radši udělat večeři a přitom pokecat s našimi spolubydlícími. Dali nám určité rady, jak to chodí na NZ a tak. Nakonec jsme si šli lehnout kolem desáté, což byl teda výkon.

A co bude následovat, se dozvíte v dalším díle. Podíváme se do města, zajedeme si na kolech k oceánu a taky si snad pořídíme auto. To bude pořádně nabytý díl.

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)