Křížová hora bez kříže

Zajímavá místa v okolí chalupy ve Vejprtech už máme docela prolezlá, ale sem tam se na mapě ještě něco najde a hned se to musí prozkoumat. A tak jsme opět objevili velmi pěkné místo, které se nachází nedaleko kopce Meluzína, kam teda chodíme fakt často. A co jsme to tedy našli? Křížovou horu, která podle fotek vypadala dost zajímavě.

Vydali jsme se tedy směrem k Meluzíně. Hned kousek za odbočkou pod Klínovcem byla na silnici značka Zákaz vjezdu. Silnice se totiž v zimě neudržuje. Teda hlavně pro auta, slouží jako krušnohorská magistrála pro běžkaře. Ale my jsme ceduli objeli a jeli klidně dál. Sice jsme potkali trochu sněhu, ale nic co by se nedalo normálně projet. Navíc jsme nechtěli jet někam daleko, ale pouze k odbočce na Meluzínu. Tam bylo teda ještě dost sněhu, takže jsme auto nechali hned na kraji u přístřešku. Aspoň jsme se víc prošli.

Vikina šla hned do krosny a všichni ostatní se bořili ve sněhu. Sem tam sluníčko už silnici vyžralo, ale jinak tam byla ještě slušná vrstva a koleje, jak se to někdo snažil projet. Cesta na Křížovou horu vede skoro celou dobu po silnici, jen ke konci se může jít dvěma možnými způsoby. Buď člověk zahne doleva po červené stezce, nebo jde dále a v první zatáčce také odbočí doleva na lesní cestu. Pěšina je vyšlapaná až k cílovému místu, takže nezabloudíte.

Ještě se vrátíme na silnici. Našli jsme si takovou malou skalku, možná spíš velký šutr a museli ho hned zdolat. Já s Lexíkem jsme z něj potom skočili rovnou do sněhu. To jen tak na odlehčení a vylepšení cesty. Taky jsme v lese vedle nás viděli skalky, na kterých jsme se zastavili až při cestě zpátky. A teď už do cíle. My jsme si vybrali cestu po silnici a potom lesní pěšinou. Podle mapy mi to přišlo lepší. Rozhodně zdejší les byl dost ponurý a tajemný. Lexík si vylezl na malý posed a divil se, že tam nic není. Nevíme, co tam čekal, jestli gauč a plnou ledničku, což by se teda myslivcům mohlo líbit.

Zanedlouho jsme po vyšlapané pěšině došli až do cílové destinace. Všude po kopci byly rozházené kameny a samotný vrchol je tedy moc pěkný. Navíc je odsud i pěkný rozhled. Všechno jsme tam oblezli, nafotili a šli se proplést lesem zase zpátky na cestu. Lexík si chtěl odnést jeden velký šutr, ale při blbnutí mu spadl do největší louže v okolí, takže měl smůlu. Nakonec si našel ještě jeden menší, který jsem mu stejně odnesla já v batohu. Po kom to sbírání kamenů asi má? Na výletech budeme potřebovat větší batoh.

Cestou zpátky jsme se šli ještě mrknout na ty skalky v lese. To je taky velmi pěkný místo a pro děti jako dělaný. Bude je bavit lézt nahoru dolů po kamenech a objevovat další a další skalky v lese. My jsme to měli zpestřené vrstvou sněhu. Sem tam se totiž člověk propadne do nějaké díry pod sněhem a ostatní se tomu nekřesťansky řehtají. Samozřejmě, že mně se to stalo hned dvakrát, ale naštěstí tomu nasadila korunu babička. Zapadla jednou nohou až po pás a měla sníh, až vy víte kde. Ještě jsme si dvakrát všichni skočili do sněhu ze skalky. Jako malí haranti.

Po zábavě se sněhem a skoky, jsme se pomalu přesouvali zpět k autu. Výlet je to velmi pohodlný a pro děti naprosto ideální. Ještě je dobré to spojit s návštěvou hory Meluzíny, která je naprosto dokonalá.

Nezbývá nám, než se zeptat, jestli jste tuhle horu už navštívili nebo třeba znáte aspoň Meluzínu? Baví vás či vaše dětičky lézt po skalách?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)