Martyrium jménem TRÉNINK

Dnes to bude velmi krátký příspěvek, pokud se tedy nerozepíšu. Je jasné, že tréninky s dětmi jsou samozřejmě složitější. Hlavně díky tomu, že si potřebujeme zajezdit oba dva. Kdybychom oba nejezdili, tak by to byla fakt pohoda. Jenže v tom by byl další háček. Kdyby jeden z nás nejezdil, tak se na vodě neseznámíme a nemusíme tedy řešit problém s hlídáním a střídáním u dětí během tréninku. Takže vlastně musíme být rádi, že máme společný koníček a těch pár let to určitě vydržíme.

Před dětmi to bylo vážně jednoduché. Přijeli jsme na loděnici, oba se převlékli do hydra a šli společně na vodu. Odjezdili jsme si tu hodinku tréninku a hurá domů. Jak prosté. Teď je o trochu složitější. A kupodivu to začíná již doma. Musím totiž zabalit i dost věcí navíc než jsme byli zvyklí. Kupříkladu bazének, hračky do vody, svačinky, pitíčka a spoustu oblečení. S dětmi nevíte, co všechno se může stát a tak musíte být připraveni. Auto to uveze, jen je potřeba to všechno sbalit. Co kdyby se třeba ochladilo a dětem byla zima, co kdyby začalo pršet, co kdyby se namočily nebo chtěly s námi na vodu? Těch kdyby je s dětmi tolik, že potřebné věci zaberou víc jak polovinu kufru. Zabaleno a připraveno na vše tedy máme. Hurá na cestu.

Cesta tam probíhá výborně. Děti po několika minutách upadají do kómatu a člověk má chvíli klid. Jejich spaní má jistou nevýhodu, člověk nesmí na delší dobu zastavit, aby se neprobudily. Hlavně naše malá krasavice. Jak neběží chvíli motor a necítí otřesy, tak je do 5 minut vzhůru. Cestou nás čeká hned několik nástrah. Dost často se na hlavním tahu objeví semafor a smutný smajlík: Musíme to opravit. Díky tomu si musím vyhledávat objízdné trasy, abychom na semaforu nevystáli důlek. Většinou je mimo hlavní tah úžasná silnice, po které se snad bojí jezdit i traktory, aby se nerozpadly. No náš traktor to sice projede, ale má dost často zdravotní potíže. Vyklepe se mu třeba šroubek u výfuku a začnou se ozývat zajímavé zvuky. Možná by se opravdu vyplatilo investovat do traktoru. Další zákeřnou situací je čekání na autobus z Prahy, kterým přijede Jíra do Veltrus. Naštěstí můžu říct, že se téměř nikdy nezpozdí nebo naopak přijede o něco dříve. My zase přijedeme vyklepaní o něco později, a tak se přesně setkáváme. Hurá.

Přijíždíme na loděnici, s autem zamíříme do kempu pod jediné dva stromy a začíná boj s časem. Téměř za jízdy jeden z nás vyskakuje a jde vyndat loď z loděnice, druhý se mezitím převléká a připravuje herní systém pro naše rarachy. Do toho se ještě vzbudí Vikina, protože auto už se nějakou dobu netřese. Naštěstí Lexíka jen tak něco neprobudí. Několikrát se neprobral za celý trénink a s nechápavým pohledem se opět ocitl před naším domem. (Samozřejmě to není dobrý plán. Večer nechtěl jít spát. Takže tohle už nikdy nezažije. Vždycky ho násilím vzbudíme.) Vše je připraveno, vzhůru na vodu. Jeden z nás jde tedy na vodu a druhý hlídá. Většinou jdu první já, odjezdím si cca půl až tři čtvrtě hodiny a jdu rychle ven, abychom se stihli vystřídat. Jíra to musí stihnout stejně jako já.

Můžu vám říct, že stihnout tolik věcí ve dvou hodinách, je opravdu výzva. Nejlepší je, když s námi jede babička na hlídání. To je panečku klid. Na všechno je dostatek času a my jsme mnohem dříve doma. To je také podstatná část tréninku. Cesta domů a příjezd z tréninku. Cestou domů nám totiž Vikina nadává, že už jí to nebaví a chce být doma. Takže jedeme s orchestrem. Nejlepší je když si sednu mezi ně a snažím se jí zabavit. To je potom jízda jako v blázinci. Lexík si zpívá, olizujeme mě, odkládá si na mě nohy a jiné části těla, atp. Takže nejšťastnější jsem potom já, že už můžu konečně vylézt z auta. Doma je to ještě chvíli maraton. Musíme vynosit věci a děti z auta, připravit večeři, rozvěsit mokré věci z vody, hlídat Vikinu, aby někam nespadla nebo něco nesnědla, nepřevrhla,...

Tohle prosím absolvujeme dvakrát týdně. Samozřejmě je to málo, ale v tuhle chvíli, to častěji nezvládáme. Ještě si k tomu přidejte víkendové závody či jiná dobrodružství a máte o zábavu postaráno. Někdy se také musí odpočívat. I když s dětmi to tedy moc nejde. To určitě velmi dobře znáte. A kdo ne, tak to jistě brzy pozná.

Máte společné koníčky? Jezdíte na tréninky s dětmi? Jak to zvládáte vy? Podělte se o vaše zážitky, ať víme, že v tom nejsme sami.

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)