Na kolech z Nižbora do Srbska a zase zpět

O víkendu jsme vyrazili na "pohodovou" vyjížďku na kolech. Zaparkovali jsme auto na velkém parkovišti přímo u mostu v obci Nižbor. Odtud vede cyklostezka s názvem Po stopách českých králů. Chvíli nám trvalo než jsme dali do provozu náš cirkus na kolečkách. Dvě horská kola, sedačka pro syna, vozík za kolo pro dceru, batoh s jídlem a dalšími nezbytnými věcmi. Konečně připraveni jsme se vydali hledat cestu. 

Vyjeli jsme na hlavní silnici a hledali stezku, která byla o několik metrů níže pod mostem. První krátké zabloudění bylo rázem za námi. Zpět přes silnici a vzhůru na stezku. Projeli jsme kolem BMX dráhy, která je volně přístupná a také kolem hezkého hřiště pro děti. První dva kilometry je cesta po asfaltové stezce. To byla nádhera a krásně nám to jelo. U první vesnice Stradonice je další pěkné hřiště, které jsme slíbili synovi na cestě zpět. Projeli jsme vesnicí, ve které narazíte na značky typu: "Jeďte pomalu!", "Zpomalte jízdu.", atp. To pro mě s vozíkem nebyl problém. Spíš mě to docela rozesmálo. 

Poté se stezka stáčí zpět k vodě a přejde z asfaltky do štěrkové cesty. Dorazili jsme k obci Hýskov, která leží na druhé straně řeky. Přímo u řeky je občerstvení a výběh s ovcemi. Kdybyste přejeli most přes řeku do Hýskova, tak tam doporučujeme navštívit stánek se zmrzlinou. Většinou tam zastavujeme autem, když jedeme z Berouna. 

Dále se cesta trochu zhoršila a docela zúžila. Trochu jsem se bála, abychom projeli. Vše dopadlo naštěstí dobře. Do řeky jsme nespadli a vše projeli bez problémů. Cestou jsem si ještě nacvičila nahazování řetězu. Jen tak cvičně, abych se nenudila. Projeli jsme zahrádkářskou kolonií a hurá na most přes řeku do města Beroun. 

V Berouně se jede mimo hlavní silnici, takže se člověk nemusí bát jet i s vozíkem. Také jsme si udělali první zastávku na dětském hřišti. To se nachází poblíž lávky pro pěší. Museli jsme se protáhnout a dohodnout, jestli pojedeme dál ještě dál. Samozřejmě nám 7,5 km v nohách přišlo málo, takže jsme se rozhodli jet dále. Cestou na hřiště jsme ještě potkali jednu zajímavost. U mostu zrovna nasedalo cca 20 lidí na paddleboardy. Docela pěkná partička - zřejmě rodiče s dětmi. Při vyšším stavu vody jim to pěkně jelo. My jsme se proběhli, protáhli, napili a pohráli. Tudíž bylo na čase vyrazit dál. Navíc nám dceruška pěkně spala a toho se muselo hned využít. 

Cesta dál vede po asfaltové stezce, takže paráda. Zase nám to pěkně uprašovalo. Zastavili jsme se i výběhu s koňmi, ale jen letmo. Také zde mají občerstvení a další vyžité pro děti. Dále nás po cestě čekal Alcazar (moc pěkné místo, které si zaslouží samostatný článek) a další skály před obcí Srbsko. Na skalách možná uvidíte horolezce. My jsme to štěstí měli. Jen jsme neměli čas zastavit a pokochat se. Navíc je na stezce nedostatek místa na čumendu. V obci Srbsko můžeme doporučit dobrou restauraci přímo u vody. My jsme dojeli na most a jeli zpět. 

Dále můžete jet třeba na Karlštejn, ale stezka už vede po užší silnici, kde bývá větší provoz. Nic pro kolo s vozíkem. 

Cesta zpátky byla tzv. na morál. Okolo řeky nám foukal silný protivítr přímo do ksichtů a dělal nám parádní odpor. Už u Berouna jsem neměla moc sil a ještě jsem věděla, co mě ještě čeká. Bohužel, lepší nevědět. Chtěli jsme dojet až na hřiště u Stradonic. To bylo fakt náročný, jak pro nás, tak i pro děti. Lexík už se těšil na slíbené hřiště a Vikina se probudila a začala prudit. Ještě aby ne, když už několik hodin nejedla, nehnula se ze sedačky a byla vytřepaná jako sulc. Komu by se to líbilo. (Já bych si s ní to místo klidně vyměnila, ale mě by nikdo táhnout nechtěl.) S řevem tygra v zádech a bolavýma nohama jsme zdárně dorazili na hřiště. Vyndali jsme lvi z klecí a padli vyčerpáním na lavičku. Vytoužená odměna je konečně tady. Sice jsme museli hlídat dvě děti - jedno na hřišti a druhé, aby nespadlo ze stolu či nesnědlo kamínky, ale nemuseli jsme šlapat. Hlavně jsme věděli, že už nás čeká jenom dvoukilometrový úsek. 

Na zastávce jsme se rozhodli, že se za tak náročný výlet odměníme a dáme si něco dobrého do žaludku. Již dlouhou dobu jsme se chystali do restaurace Zastávka Nižbor. Je vytvořena z bývalého železničního skladu a na svědomí jí má známý herec Tomáš Hanák. Nabízí posezení ve vagónovém kupé, na nákladových rampách či na peróně. Nachází se přímo vedle vlakového nádraží v Nižboře. Kde jinde by asi měla stát než u nádraží, že? Přijeli jsme tedy zpět do Nižbora, přejeli most, zaparkovali kola a doufali, že bude uvnitř místo. 

Venku bylo totálně narváno, ale měli jsme štěstí. Uvnitř na nás čekalo malebné místo. Vikina hned ochutnala jejich jídelní lístek. Dost se jí líbil a mávala s ním na celý lokál. U některých hostů měla docela úspěch. Dali jsme si domácí malinovou limonádu do džbánku. K jídlu jsme si dopřáli guláš s domácím chlebem, kuřecí steak s tzatziki a pita chlebem a pro Lexíka byl jasný řízek s hranolky. Klasika, která nikdy neomrzí. (Bohužel je v restauracích malý výběr dětských jídel. Také bych občas uvítala něco zdravějšího.) Všechno bylo výborné a moc jsme si pochutnali. Dokonce jsme měli štěstí a v lokále se objevil i Tomáš Hanák. 

Naprostá spokojenost s výběrem restaurace. Jen Jíra byl trochu nervózní, že jsme si nezamkli kola. Po nedávné negativní zkušenosti v Česku jsem se mu ani nedivila. No příště už zámek nezapomeneme. (Ze zkušenosti určitě jo, ale naděje umírá poslední.)

Cestou zpět k autu jsme se ještě zastavili na dětském hřišti u mostu. Lexík si pohrál v malém lanovém parku a schovával se v přírodním bludišti. Krásně strávený den s dětmi. My jsme se pěkně odrovnali a děti si vyblbly na čerstvém vzduchu.

Určitě si někdy trasu zkuste. Bude se vám určitě líbit. Je vhodná i pro malé děti na kolech. Podél vody není moc kopců a hezky jim to pojede. Můžete jít také na pěší výlet. Buď z Nižbora podél vody na hřiště u Stradonic nebo třeba ze Srbska na skály Alcazar. O tom zase příště.

Celková délka trasy: 30 km.