Na stolovou horu nemusíte až do Afriky

Když se nám tak oteplilo, vyrazili jsme na výlet do nížin. Nevěděli jsme, na co se můžeme připravit. Jestli potkáme po cestě bahno nebo ještě mokrý sníh. No po pravdě jsme potkali oboje, ale nebylo to zas až tak hrozné a rozhodně jsme si užili spoustu legrace. A kam jsme to vůbec vyrazili? Na stolovou horu Úhošť.

O tomhle výletu jsme se dozvěděli od známého, který bydlí v Kadani. Tak proč to nevyzkoušet? Sbalili jsme věci a tradá dolů do nížin. Projeli jsme celou Kadaní a dojeli do vesnice s názvem Pokutice. Tady jsme se snažili zaparkovat, což je docela problém, ale nakonec jsme jedno místečko našli. Spíš se asi chodí přímo z Kadaně, ale my jsme si chtěli ušetřit jeden kopec. No spíš jsme chtěli ušetřit Lexíkovi nožičky, my bychom to ušli.

Máme zaparkováno, Vikinu v krosně, tak nám nezbývá nic jiného než vyrazit na cestu. Na vrchol hory jsme vyrazili po červené stezce, jiná tam asi ani nevede. Chvíli jsme šli po polní cestě, která byla ještě pokrytá sněhem. Sem tam se člověk propadl a sníh už pořádně mokrý, ale nebylo to tak hrozné. Brzy jsme došli na velkou louku, kde Lexík vytvářel stopy ve sněhu. Chodil po zmrzlém sněhu a byl naštvaný, že se nepropadá a chodí po hořejšku. Co bychom za to dali my.

Za loukou se cesta zúží a začíná pomalu stoupat. Podle mapy jsme věděli, že to nahoru bude docela kopec, ale naštěstí ne zas tak dlouhý. Na cestičce v lese to už začalo pěkně klouzat a Lexík byl docela často na zemi. Jíra se snažil nevyklopit Vikinku a našlapoval velice opatrně. Po chvíli jsme došli k prvnímu zajímavému bodu, a tím byly schody. Samozřejmě, že schody vůbec nebyly vidět a bylo zde jedno velké kluziště. Naštěstí bylo kolem schodů alespoň zábradlí. Nejdéle se nahoru hrabal Lexík. Musel zapnout náhon na všechny čtyři a bába mu byla v závěsu oporou.

Schody jsme zvládli a čekala nás bažina. Po cestě totiž tekl roztátý sníh a vytvářel místo pěšinky potůček. No super. Lexíka jsem radši vzala oklikou po sněhu, aby nebyl jako blátivý mužíček. Nad tímto potůčkem se nacházelo malé jezírko a dále poměrně velká louka. Za loukou na nás čekala další nástraha v podobě strmého kopečku. Jíra s Lexíkem sjeli několikrát skoro po břiše dolů Vikina v krosně se mohla potrhat smíchy. Po chvíli téměř klidné chůze jsme došli až na vrchol. To je teda pěkná placka, ale je z ní parádní výhled na Kadaň, Ohři a Klášterec nad Ohří. Taky jsme si pěkně prohlídli Krušné hory.

Děti se u mohyly posilnily banánem, aby vydržely i cestu zpátky. Mohyla je zde postavena na počest keltské kultury. Je teda velmi zajímavá, to se musí nechat. Vyobrazenému vousáčovi jsme strkali ruce do pusy, jako že nám je žere. Co bychom pro ty dětičky neudělali. Po chvilkovém odpočinku a pokochání se výhledem, jsme vyrazili zpátky. A právě tady začala ta pravá sranda.

Nahoru jsme nějak vylezli, ale bylo nám jasné, že se dolů budeme pěkně klouzat a taky že jo. Jíra s Lexíkem občas zvolili metodu jízdy po zadku, i za cenu mokrého pozadí. Vikina se opět řehtala na celé kolo, když jeli dolů po sněhu. Nakonec jsme cestu dolů zvládli, jen jsme měli mokré boty a někteří i jiné partie.

Tenhle výlet si určitě budeme pamatovat a třeba se sem ještě někdy vrátíme, až nabude mokrý sníh. I když to mělo něco do sebe a určitě to nebude taková sranda. Už jste někdy navštívili tuhle stolovou horu u města Kadaň?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)