Nejlepší rozhodnutí a zábava v Queenstown

Jestli si pamatujete, tak v minulém díle dostal Jíra práci číšníka v luxusní restauraci u Gondoly. No, tak o práci si dnes něco řekneme a taky o mé jediné jízdě na zrekvírovaném kole cestou do školy. Tím vlastně dneska začneme.

Našli jsme kolo, které dal Jíra trochu dohromady, abych na něm mohla jezdit do školy a nemusela tak chodit čtyřicet minut do školy. Jakmile ho trochu projel, tak jsem na něm druhý den vyrazila já. Jela jsem po té samé cestičce, jako jsem normálně chodila. Cyklostezka to tedy nebyla, a tak vám určitě nepřijde divný, že jsem málem zahučela do místní džungle. Radši jsem přejela na silnici, po které to hned jelo mnohem lépe, a u školy jsem byla fakt za chvíli. Ty jo, paráda. Budu moct jezdit klidně později. Jupí. No, tahle radost mě rychle přešla při cestě domů. Náš byt se totiž nacházel na docela velkém kopci za centrem města a tohle kolo nebylo nijak luxusní. Zkrátka to byla neskutečná dřina. Vyjet dva poměrně velké kopce a jako třešničkou na dortu bylo vytažení kola po točitých schodech do prvního patra. Přijela jsem totálně zničená, splavená a nadávkami jen oplývající. Kolo jsme hned v týdnu zase poslali dál. Radši jsem zvolila chůzi krásnou přírodou než tuhle mučírnu.

Jíra mě neviděl, když jsem přijela s kolem, protože už začal chodit do práce. Většinou začínal kolem třetí hodiny odpoledne a končil až po půlnoci. No to bylo fakt úžasný, protože jsme se pouze míjeli. Byli jsme spolu na Zélandu, ale každý žil v jinou dobu, což nám tedy vůbec nevyhovovalo. Rozhodnutí bylo velmi rychlé, Jíra po dvou týdnech podal výpověď a snažil se najít něco jiného. Ideální by byla v práce třeba v sadech, ty však byly docela daleko. Stejně se tam jel zeptat, jestli by neměli nějakou práci, ale bohužel zrovna nikoho nesháněli.

Nakonec jsme se rozhodli pro úplně jinou možnost. Pracovat a studovat se nebude. Studijní vízum se předělá na visitorské a budeme pouze cestovat. To byl ten nejlepší nápad a oba jsme z něj byli fakt nadšeni. Z jednoho platu jsme stejně nic neušetřili a byli na tom pořád stejně, akorát bychom si prodlužovali dobu pobytu. Prostě jsme chtěli pouze cestovat, vidět toho nejvíce a jet domů. Napsali jsme do Singapore Airlines, jestli by nám přebookovali letenky. Nebyl v tom problém, jen jsme museli zaplatit poplatek ve výši dvou tisíc za každého. Ve škole jsem oznámila, že ukončuji studium. Žádné peníze mi nevrátili, ale s tím jsme počítali.

Ještě bylo nutné zajet do imigračního centra, vyplnit žádost o visitorské vízum, přidat pas, dvě fotografie, výpis z účtu, změnu letu a zaplatit poplatek 165 dolarů. Bylo nám řečeno, že by předělání nemělo trvat dlouho. Nejhorší na tom bylo, že jsem byla v cizí zemi bez pasu a nevěděla jsem, kdy mi zase přijde. Jinak už jsme se cítili mnohem lépe a tak nějak lehčeji.

Abychom si ještě užili pobyt v Queenstown, tak jsme si taky museli vyzkoušet zahrát frisbee golf. Bez toho by to přeci nešlo. Auto jsme zaparkovali u Gondoly a ještě se pořádně prošli městem. Všechno jsme nafotili a šli konečně hrát. Téměř všechny koše byly na tři hody. Jírovi se dvakrát podařilo zahrát za nula. Mě ani jednou. Já jsem udělala jiný rekord. U jedné jamky jsem si zapsala skóre deset. Taky dobrý, ne? U třetí jamky jsme lezla několikrát nahoru a dolů z kopce. Pořád jsem se nemohla prostřílet skrz stromy. Prostě tam moc překážely a nechtěly mě pustit dál. Jíra to celé nahrával a velmi se u toho bavil. Já už teda méně. Golf vede kolem celého poloostrova, takže jsme se cestou zastavili na jeho výběžku a pozorovali jet boaty a taky zasněžené vrcholky novým prašanem. Když jsme dohráli, tak naše výsledky byly následující: Jíra +30 a já +50. Napoprvé docela dobrý. 😊

Konečně padlo zásadní rozhodnutí a od teď už to pojede jako po másle. To budou teprve výlety. Už ten, na který se vydáme příště, bude stát hodně za to. Ukážeme vám ledovec Rob Roy v divočině za Wanakou. Zajímavý nebude pouze track, ale i cesta autem, ale o tom až příště.