Odjezd domů z ostrova (8. část)

A je to tady. Poslední den na ostrově. Po snídani jsme se ještě naposledy vydali na pláž. Museli jsme se ještě jednou vykoupat a zablbnout si ve vlnách, když moře zase nějakou dobu neuvidíme. Zjistili jsme, že po ránu je moře absolutně nejčistší a nejsou skoro žádné vlny. Chvíli jsme si zaplavali, pohráli si s pískem a tradá se naposledy opláchnout od slaný vody a začít naplno balit. Kupodivu to netrvalo nijak dlouho a byli jsme připraveni.

Dopoledne jsme měli ještě poměrně dost času na prohlídku města Bastia. Takže jsme dojeli na placené parkoviště přímo k trajektu, který se nachází kousek od centra a vyrazili na prohlídku. Město určitě stojí za návštěvu. Krásné uličky, spousta kostelů a historických objektů, přístav se spoustou kaváren a restaurací a výhled na moře. V přístavu jsme s dětmi pozorovali hejna rybiček, které jsme dosud nikde jinde neviděli. Prošli jsme se po pobřeží k malým majákům a pozorovali lodě, přijíždějí do přístavu. Čas byl však neúprosný a my se museli brzy vrátit k autu, zaplatit za parkování a jet se zařadit do fronty na trajekt.

Zpáteční cestu trajektem jsme měli od jiné firmy a zjistili jsme, že v přístavu musíme být už dvě hodiny před naloděním. A když už člověk ví, že tam opravdu bude tvrdnout minimálně ty dvě hodiny na sluníčku v autě, tak se mu tam vůbec nechce. Hlavně s malými dětmi. Naštěstí jsme se dostali do fronty, která měla nad sebou i střechu, takže jsme hodinu stáli ve stínu. I tak to bylo dost vyčerpávající. Děti byly naštěstí nad věcí a chtěly dokonce číst knihu. A tak jsme přečetli půl dětské knížky o strašidlech z Krušných hor a brzy potom se konečně začala hýbat i kolona. Naše fronta najížděla skoro jako první, což jsme vážně nečekali. Už jsme se viděli, jak si zabíráme pěkná místa v trajektu, když v tom nás zastavil pracovník trajektu s tím, že půjdeme s autem na prohlídku, jestli něco nepašujeme. Úředník nám prolezl všechna možná místa, odevšad se na něj valil bordel (po deseti dnech dovolené s dětmi to snad nejde jinak), ale nakonec nás propustil. Uf, konečně najíždíme do lodi. Najeli jsme dovnitř špičkou, vyjeli jedno podlaží, vyjelo druhé podlaží, zaparkovali na centimetry do kolony a mohli konečně na palubu. Trajekt už byl skoro plný, ale nakonec jsme našli poměrně pěkné místo na zádi lodě.

V tomhle trajektu to tedy bylo mnohem lepší v rámci dětské zábavy. V jedné části byla vybudována dětská herna s různými prolézačkami a hned vedle byl takový sál, kde celou dobu jízdy promítali Looney Tunes. O zábavu jsme měli docela postaráno, jen tam s nimi vždycky někdo šel a druhý držel místa. Jediné, co bylo mnohem horší, tak byla právě ta naše luxusní místa na zádi. Když se trajekt rozjel, tak jsme málem ohluchli a tento skvělej zvuk nás doprovázel po celou dobu jízdy. Ještě ke všemu tam pískala klimatizace a okny jsme toho taky zrovna moc neviděli. Pro lepší výhled jsme občas zašli na palubu. Celou dobu plavby jsme čekali na to, až znovu otevřou bufet s jídlem a nakonec jsme se ani nedočkali. Museli jsme si koupit panini, což děti moc neuvítaly. Nedaleko od přístavu v Livornu jsme najednou změnili směr, spousta lidí se nahrnula k oknům a my jsme zjistili, že jsme právě objeli mrtvou velrybu. Dost nás to tedy překvapilo.

Už před koncem plavby nás personál vyhodil z místa, aby tam mohli uklidit, takže jsme se šli podívat na palubu. Kupodivu nás hned začali nahánět do aut, že naše patro bude vyjíždět mezi prvními. Takže se rychle protlačit skrz dav, naskočit do auta a vyjet ven. Po vyjetí z přístavu jsme zjistili, že nám vůbec nereaguje navigace ani na jednom mobilu, takže jsme chvíli bloudili. Z Livorna jsme měli naplánovanou cestu do Firenze (Florencie) po neplacené dálnici, po které jsme už před lety jeli. To byl zase jednou nápad. Tolik aut snad není, ani v celé Itálii jako bylo v jednu chvíli na téhle silnici. Pouze jsme popojížděli. Tak jsme to nakonec vzdali a snažili se dostat na dálnici, která byla cca 30 km od nás. I na těch vedlejších silnicích byl tak neskutečný mazec, že jsme tam na spoustě míst pouze popojížděli. K Firenze jsme se dostali až za tři hodiny a nevěřili jsme tomu, že se v noci dokážeme dostat na hranice s Německem. Tam jsme totiž chtěli chvíli přespat a další den to dojet domů.

Cesta po Itálii byla prostě náročná skoro celou dobu. Těch aut bylo prostě kudla moc. Nechápali jsme, co se to děje. To jako celá Itálie migruje z jihu na sever a obráceně? Uklidňovat se to začalo až za Lago di Garda. Kupodivu to tam bylo pěkný i v noci. Ty skály a hory byly krásně vidět i za měsíčního světla. Docela nás zajímalo, kolik budeme nakonec platit za dálnici a můžeme říci, že nás to mile překvapilo. Ještě nás čekalo poslední placení, a to za Brennerský průsmyk, což je pevná taxa, kterou jsme již jednou platili. Cesta Rakouskem byla pomalá, poněvadž je zde omezená rychlost a nikdo si tady netroufne jet rychleji. Ve tři hodiny v noci jsme překročili hranici s Německem, zajeli na první parkoviště u benzínky, vytvořili provizorní spaní a hned usnuli.

Druhý den ráno jsme byli již v sedm hodin vzhůru, Jíra zašel pro nejdražší snídani jakou, jsme kdy měli a mohli jsme znovu vyrazit na cestu. Domů jsme nakonec dorazili před jednou hodinou odpoledne. Hned na to jsme prohlásili, že se pár dní k autu ani na krok nepřiblížíme. Dovolená na Korsice je za námi a teď už nás čeká jenom poslední článek, ve kterém vám řekneme pár postřehů, které by se vám třeba mohli hodit při plánování vaší dovolené. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)