Pochod v Krušných horách – den druhý

V minulém dílu jsme došli do přístřešku u obce Horní Blatná. No a co dál? Tak nejprve by stálo za to si říci něco o děsuplné noci a potom už se vrhneme na samotný pochod. Večer jsme se rozhodli, že další noc strávíme v Pánském klubu v Königově mlýně, což bylo nějakých 25 km.

A jak teda vypadala noc? No popravdě úplně na hov.... Ještě než se vrtneme na "spánek", tak vám musíme povyprávět o lidech, kteří chodili kolem naše lože. Kolem deváté hodiny šla kolem holka a s někým telefonovala. Uběhla cca půlhodinka a šla zase zpátky, a co myslíte? Telefon měla stále přirostlý k hlavě. Buď jenom dělala, že s někým mluví, aby se nebála nebo řešila obzvlášť závažný problém typu: Mám jít zítra v červeném tričku nebo v tom fialovém? No a další skupinka lidí byla ještě lepší. Když jsme se rozhodli jít spát, tak se přihnala grupa důchodců omrknout tu nově postavenou kapličku. U ní se začali dohadovat, jestli půjdou ještě dál, ale naštěstí jeden z nich byl velmi rozumný a zavelel: "No, dál už radši nepudem. Jo, kdyby bylo tak čtvrt na deset, tak bychom mohli, ale už je tři čtvrtě." Díky za něj.

No a teď teda k tý úžasný noci. Jako klasicky jsme nemohli usnout, i když jsme byli unavený. Jiný prostředí, docela chladno, skoro všechno oblečení na sobě, tma že člověk neví, jestli neoslepl. Stále jsme se převalovali, ale to ještě nebylo to nejhorší. To přišlo až kolem třetí hodiny. Začala nám být fakt zabijácká zima. Já jsem přemýšlela a nakonec i poslepu hledala, co bych si mohla ještě vzít na sebe. Už jsem uvažovala i o tom, že se zavřu do batohu. Nevíte, jak jsem byla šťastná, že už je sedm hodin a budu moct vstát a začít pobíhat kolem přístřešku. To mě totiž v noci napadalo a samozřejmě nejen to. Noc byla fakt dlouhá.

Ale nakonec jsme PŘEŽILI. Sluníčko nás teda zrovna nevítalo, ale při pobíhání a balení věcí se člověk už trochu zahřál. Když jsme zabalili náš cirkus do batohů, tak jsme se ještě najedli (zmačkané rohlíky se salámem, někdo na nich asi ležel) a samozřejmě udělali ranní hygienu. Mě teda dost překvapilo, že jsem měla prázdnější batoh, ale bylo to tím, že jsem z něj vytahala většinu oblečení.

V osm hodin jsme už měli všechno přichystané a mohli vyrazit do dalšího dne. Tahle část cesty nám byla notoricky známá a nechtěli jsme se někde zdržovat, takže pěkně šupem okolo Vlčí jámy, Ledové jámy a malá zastávka na Blatenském vrchu u rozhledny. Odtud už na silnici, po které jsme šli dlouho. Cestou jsme minuli přístřešek u odbočky k Červené jámě. O něm jsme taky přemýšleli, že by v něm třeba šlo spát. No ještě, že jsme tam nedošli. Neskutečně tam foukalo a asi bych se rána nedožila. Takže uff. Nějaký blázen tam spal a přežil, ale nevíme, jestli mu to nevzalo část duše.

K občerstvení u Červené jámy jsme nešli, tam už jsme byli mockrát a byla by to akorát zacházka. Takže hurá dál po silnici. Na chvíli jsme zastavili na Ryžovně, ale ne v pivovaru. Ten byl ještě zavřený. Kolem něj se kolíbal takový kouzelný dědeček s naloženým soudkem piva. Toho si chtěl Jíra adoptovat. Před námi se zase kolíbali tři plně naložení baťůžkáři a zahnuli nahoru do Hřebečné. Díky nim nám došlo, že takových poutníků bude jistě na cestě víc a večer (možná už odpoledne) začne boj o uzavřený prostor v Königově mlýně. Já jsem jasně řekla, že pokud nebudu spát někde uvnitř, tak dál nejdu. Tuhle hnusnou zimu už jsem druhý den fakt nechtěla zažít. No a díky tomu jsme se rozhodli, že to prostě dojdeme až do Vejprt na chalupu. V noci se hezky vyspíme v posteli a hlavně v teple, další den si odpočineme a v úterý budeme pokračovat dál.

Plán byl tedy jasný, sice to bylo daleko a hrozná cesta, ale dát jsme to prostě museli. Jinak bych bušila na dveře u všech chalup v okolí, aby mě pustili dovnitř. Cestou za Ryžovnou jsme si fotili stádo krav, náš oblíbený strom a Blatenský vodní příkop. Kolem něj jsme chtěli jít, ale zase jsme nenašli tu správnou odbočku. Ty zajímavosti podél cest nám prostě nebyly souzeny. Dále nás čekalo dojít na Myslivny. Cestou jsme si museli ještě sednout na jednom plácku. Přišel i čas na pojídání müsli tyčinek. Odlehčovali jsme batohy, jak to jen šlo. Každý gram se počítá.

Na Myslivnách jsme si zašli sednout do přístřešku Ježíškovy cesty. Tady už to fakt známe jako svý obnošený a smradlavý boty. Nejvíc to tu máme projetý díky krásným zimám s bohatou sněhovou nadílkou. Jezdit tady na běžkách je fakt radost. V přístřešku byla i mapa, u který jsme si naplánovali kudy půjdeme, aby to bylo, co nejkratší. Rozhodli jsme se, že třeba nevylezeme na Klínovec a proč taky? V zimě jsme tam byli dost krát. Na co jsme se však těšili, byl Boží Dar, protože jsme se tam chtěli najíst a hlavně na chvíli orazit.

Takže šup na nohy a hurá do kopce. Naštěstí jsme nemuseli ani po silnici, protože lidi a asi i cyklisti projeli cestičku skrz ohradu. Tam byla ještě před nějakým rokem normální cesta, kde jsme v zimě jezdili na běžkách. Ta však najednou z neznámých důvodů zmizela a my nevěděli kudy kam. Ale jelikož nám přes noc nenapadl sníh, tak jsme mohli v klidu projít kolem ohrady. Překvapilo nás, jak tudy jezdí lidi na kolech. Zkracují si cestu a dělají si jí tak mnohem napínavější. Koho by nebavilo vyndávat jehličí ze zubů, když vám utře hubu nějaký ten strom a koho by nebavilo doufat, že neskončíte omotaní kolem ohradníku. No prostě rodinná zábava, jak má být.

Za Myslivnami jde krásná cestička přímo kolem silnice. Tu máme na běžkách fakt rádi. Tam nám to vždycky neskutečně jede, když je teda zrovna upravený povrch. Teď nám to teda tak nejelo a já jsem si navíc omotala i druhou nohu obvazem, abych tolik nejezdila v botě. A hned to bylo o kapánek lepší. Za pár zatáček a mostíků dále jsme dorazili k ohradě s chlupatými kravičkami. Ty jsou fakt parádní. Hned jsem si je musela nafotit. Odtud už jen rovina na Boží Dar a najít nějaký to správný místo na gáblík. Nakonec to byl docela problém. Většina restaurací nabízí knedlíky nebo klobásy. To jako fakt chceš. Nakonec jsme zamířili do tradičního Zeleného domu, kde jsme si opět dali knedlíky. Já jsem měla svíčkovou a Jíra kančí guláš. Nic bez knedlíku prostě neexistuje. Holt je to na hranici s Německem a turisté rádi Böhmische knödel.

Po cca půl hodinovém sezení jsme se fakt nemohli zvednout. Jako rozchodit zatuhlý lýtka, to byl fakt očistec. No musel na nás být krásný pohled. Ještě, že nás rovnou neodvezli do Psychárny. Přímo ze Zeleného domu jsme zamířili na sjezdovku Praha. Nad ní se tyčí Boží vyhlídka. Myslela jsem, že by se v ní taky dalo přespat, ale to byla fakt mýlka. Uvnitř to protahovalo, jak po tisíci mosty. Takže fakt ne. Za rozhlednou se nám moc líbila tančící tráva. Ne nebyli jsme sjetý, jenom ten vítr s ní tak cloumal, že fakt trsala v rytmu. Tady na nás čekalo i jedno milé překvapení. Sjezdovku vedle nás vyjížděli kluci na kolech (ne na elektrokolech). Měli zde totiž závody. V intervalech se rozjížděli do trailů v lese a zpátky je nevozila žádná lanovka. Museli si to pěkně vymáknout. Smekáme klobouček. Chvíli jsme závod pozorovali. Kluci byli fakt hustý, jak to vždycky rozšlapali, aby chytli rychlost. Já bych mačkala brzdy až by se mi vryly do rukou.

Za startem závodu jsme museli vylézt na silnici. To vám byla romantika. Nad námi hučely vrtule od větrné elektrárny, kolem nás frčely auta a motorky a zanechávali nás v obláčku dýmu. Fakt nádhera. Ještě, že se po silnici nejde dlouho. Po chvíli jsme zahnuli na parkoviště a pod Klínovcem zabočili doleva na travers skrz všechny sjezdovky. Nejdřív kousek do kopce a potom pěkně z kopečka přes sjezdovky. To vám byla panoramata. Hlavně na ty stavební práce v Loučné pod Klínovcem.

Když jsme se dostali na Dámskou, tak jsme si museli na chvíli sednout a vyhodit kopyta. Přeci jenom nás čekala cca půlka sjezdovky pěkně z kopečka a to není úplně příjemný pochod. Na lyžích nebo na saních je teda o dost lepší. Cestou nás předběhli tři baťůžkáři, ale nebojte, ještě je potkáme.

Po chvilkovém odpočinku nás teda čekal šupec dolů. Fakt nebylo o co stát. Ještě, že to není tak dlouhý. Pod sjezdovkou jsme vyrazili po silnici směrem na Horní Halži, ale jenom kousek. Chtěli jsme jít po loukách nad Hájem. Často jsme totiž viděli, že tudy chodí turisti na Königův mlýn. Ze silnice však nebyla žádná cestička. Potom jsme teda jednu našli, dokonce i informační tabuli. Jenže o kus dál za ní nebyla žádná cesta, pouze nekonečná louka. Jako kdyby tam rostla vysoká tráva, tak bychom tudy fakt nešli, ale naštěstí jsme se prodírali jenom luční květenou. Takže pohoda.

Nejhorší na tom bylo, že se tam nikde nedalo schovat ani před sluníčkem a ani před silným větrem. A fakt to neutíkalo. Navíc jsme museli překonat hned dvě hluboké úvozové cesty. V jedné jsme se na chvilku schovali, abychom si oddechli. Já jsem si vytyčila cíl, druhý strom shora a šla prostě za ním. Strom jsme nakonec minuli a brzy došli do lesa pralesa. To byla ještě horší cesta než přes louku. Spadané větve, kořeny a jiné nástrahy schované pod vysokou trávou. To byla past na kotníky. Naštěstí to nebylo na dlouho a vyšli jsme na lesní cestu. Za ní už na nás čekala silnice z Háje pod Klínovcem. No pěkně jsme to trefili. Takhle by to šlo.

V přístřešku u cesty jsme potkali ty tři turisty s batohy. Byla to skupinka z Frýdku Místku a šla z Božího Daru do Litvínova. Ten den chtěli jít přes Kovářskou na Měděnec a spát v přístřešku u Sfing. To teda měli, co dělat. My jsme teda před sebou měli taky ještě kus cesty, ale jim jsme teda vůbec nezáviděli. Po pokecu jsme si chvíli odpočinuli a potom vyrazili do lesa. Tahle cesta nám fakt utekla rychle a vylezli jsme dál, než jsme si původně mysleli. Z lesa jsme vylezli kousek od mostu přes koleje, kde často necháváme auto, když jdeme třeba na Vápenku (Kovářská) nebo na nádraží v Kovářský.

U mostu byl opět přístřešek pro chvilkové shození batohů. Už nás ty nožičky fakt bolely. Opět kousek pochodu po silnici a zpět na lesní cestu. Tahle cesta vedla kolem Kamenného vrchu a vrchu Strážný, kde jsme už několikrát byli. Takže vlastně už skoro doma. Cesta nám však připadala nekonečná. Opět dlouhý průsek a ještě ke všemu do kopce, no to fakt chceš. Když jsme vyšplhali nahoru, tak se nám najednou cesta ztratila. Prostě si někam odskočila a nám to jaksi zapomněla říct. Takže zapnout GPS a prodírat se lesem, cestou necestou. Nakonec jsme nějakou podmáčenou cestičku našli. Trochu jsme si namočili boty, ale už nám to bylo prostě nějak jedno.

Největší radost jsme měli při objevení zelené turistické stezky. Tak tady už bychom zabloudit neměli. Kousek pod zelené a hurá přes louku do Nového Zvolání. Na konci vyšlapané cesty na nás čekala nástraha v podobě močůvkově vypadající kapaliny nevábného a smrtelně se linoucího zápachu. Naštěstí jsme do toho nezahučeli. Jasně, že vás by to asi pobavilo, ale neměli jsme na to už ani pomyšlení. Rychle pryč odtud. Po silnici skrz vesnici až k polní cestě vedoucí do Vejprt. Na pastvině se dokonce pásly kravičky, tak jsme je aspoň pozdravili.

Poslední etapa Tour de Krušky před námi. Bylo to už prostě nekonečný a v hlavách se nám míhalo jen - chalupa, postel, sprcha, vana a taky možná děti. Cestu nám ještě zpříjemnila neprosekaná pěšina kolem hřbitova. Byla jednou projitá a to muselo stačit. To bylo radosti, když na nás hýkal náš známý osel na pastvě. Konečně u chalupy. Ještě nás teda někdo nechtělo pustit dovnitř a museli jsme se do ní dostat zadním vchodem, ale těch pár kroků navíc už fakt nic neznamenalo. Děti doma zrovna baštily a samozřejmě nás vůbec nepotřebovaly. Jak jinak. Je vám asi jasný, že jsme se hned vrhli do sprchy a do vany. A potom už jen klídek a pohoda. Na chalupu jsme došli v 18 hodin a našlapali 33 km. No potěš.

Při cestě po louce u Nového Zvolání jsme se dohodli, že v pochodu dál pokračovat nebudeme. Ne, že bychom to nedali, ale prostě nám to nic nedávalo, asi nás to i moc nebavilo. Prostě jsme zjistili, že tahle aktivita na vzestupu pro nás prostě moc není. Jako nezavrhli jsme pochod do Santiaga de Compostela, ale jen těch povinných sto kilometrů. To je totiž úplně něco jiného než přechod nám známých hor. Takže asi tak. A možná dobře, že jsme dál nepokračovali, to počasí by nás někde asi zabilo.

No a máme to za sebou. Sice to nedopadlo podle našich představ, ale jako nějakou prohru to opravdu necítíme. Rozhodli jsme se tak sami. Radši objevujeme svět jiným způsobem. Tečka. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)