Pochod v Krušných horách – den první

23.06.2021

Jak jistě víte, tak náš plán byl velmi jednoduchý. Za sedm dní dojít z Kraslic do Telnice, což bylo nějakých 160 km. Na každý den nám tedy připadlo cca 23 km. To není nic nemožného, ale nikdy jsme takhle dlouho nešli a ještě s otravnými batohy na zádech. Prostě jsme si to chtěli vyzkoušet a nakonec se tak stalo právě 12. 6. 2021. Ten den jsme se ráno rozloučili s dětmi, ty se bály že už nás nikdy neuvidí, což jsme tedy nemohli popřít, ale nakonec jsme se od sebe oddělili a šli vyzkoušet novou "zábavu".

Vyrazili jsme hned v osm hodin ráno autem do našeho bodu A, což bylo město Kraslice. Cestou jsme si dali jednu objížďku, nějaké to bloudění po křivolakých cestičkách, obhlídku kozí farmy (to jsme si tipli, podle několika stád koz na pastvách) a nakonec i ten semafor při stavbě nové silnice. Zkrátka na téhle cestě bylo prostě všechno. No a nakonec jsme nezačali ani v Kraslicích, ale nechali se dovézt do obce Stříbrná, kde to bylo takové poklidnější. Lidé tam na nás nečuměli, jak na největší blázny. Mohli jsme v klidu zaparkovat v tom největším bahně po cestě a vyzkoušet tak impregnaci na botách. Fungovala.

Představte si, že po nasazení našich batůžků jsme hned zavětřili stopu a najeli na červenou stezku, po které jsme měli naplánovanou cestu. Odvoz nás tedy nechal napospas naší náloži na zádech a v klidu si odjel do pohodlí chalupy. My jsme směle vyrazili kupředu a jenom kupředu. Nekoukali jsme nalevo ani napravo a rázovali si to po silnici. Po chvíli už nám začalo být teplo a začalo první svlékání kůže. Za striptýzovou přestávkou jsme se zašli podívat na první zajímavost po cestě. Na tabuli stálo J. W. Goethe - reliéfy. Sil jsme měli ještě dostatek, tak proč se nezajít podívat na vytesanou hlavičku do skály. Přímo u ní byl i přístřešek, který nám byl zatím na prd.

Potom nám cestička začala vesele stoupat a my s ní. Sice ne tak zvesela, ale dalo se to. Cestou nás doprovázela všudypřítomná voda a volala svým omamným hláskem: "Pojď si dát nohy do studenýho potůčku nebo se klidně napij. Já nekoušu." Nás však nedostala, i když jsme tedy vypadali, že jsme do těch potoků skákali šipky. Prostě bylo dusno a my šli do kopce, to vypovídá za vše. Přímo u těch proradných potoků stojí dva vysoké stromy, smrky. Tyhle smrky jsou památné stromy a navíc jedny z nejvyšších v Karlovarském kraji. Tak tohle se při cestě autem fakt nedozvíte. Já bych si třeba ani nevšimla, že jsme projeli kolem nějakých tabulek.

Cesta stále stoupala a rovina v nedohlednu. Ještě nám na silnici někdo psal vzkazy: 300 m, 100 m a na konci - Práce doleva. No to určitě, děkujeme pěkně, ale nechcem. Práci jsme se teda zdárně vyhnuli, ale taky se nám povedlo vyhnout odbočce do skalního města za Stříbrnou. Prostě to tam nikde nebylo, asi někdo nechtěl, abychom se zdržovali. Tak to najdeme třeba někdy jindy. To je to skvělý značení v Krušných horách. V kopci nám ještě "pomáhaly" skupinky motorkářů. To byl smrad. Vtipný na tom bylo hlavně to, že jsme je potkali hned několikrát. Jezdili si vesele sem a tam, a stále potkávali ty dva blázny.

Po cca 5 km jsme se konečně vydrápali na kopec a vylezli v krásné krajině s názvem Rolavské vrchoviště. Tam se to šlo úplně jinak. Konečně jsme něco viděli a nemuseli čumět jen do silnice. Začali jsme potkávat i cyklisty. Asi jsme se dostali do oblíbené destinace. Kolem pastvin tekla černá rašelinová voda, u silnice stály čtyři domečky a jinak pusto a prázdno. Po silnici před námi si vesele hopkal zajíc, než ho málem zajeli ti blázniví motorkáři. Fakt díky, aspoň vyfotit jsem si ho chtěla. Docela nás pobavila cedulka u jedné pastviny - Pozor, ve stádu je býk. Stádo tam nebylo a ohradník už odešel do důchodu, ale upozornění dobrý.

Konečně jsme se přiblížili k továrně Sauersack. Tam už jsme jednou byli, takže jsme jenom chtěli profrčet kolem. Maximálně se zastavit v přístřešku a trochu si odpočinout. Tyhle plány nám však narušila cedule lákající na občerstvení. Tak do továrny jsme jít nechtěli a Kofolu bychom si docela dali, tak teda jdeme. Občerstvení se jmenuje Celnice a leží přímo na hranicích s Německem. Na tabuli však nestálo, jak je to daleko. Kolikrát jsme tuhle pitomou tabuli proklínali a hlavně toho pablba, který to umístil do našeho zorného pole. To vám byla taková dálka, že jsme se museli několikrát zastavit a kouknout se i na GPS, jestli jsme už někam nezabloudili. Už jsme si fakt mysleli, že jsme ten bufet někde minuli, což je u nás zvykem. Když už jsme začali potkávat i jiné lidi, tak nám svitla naděje, že už to přece nemůže být daleko. Lidi se sdružují jenom kolem žrádla a pití. A taky že jo. Hurá, jdeme na Kofolu.

Bufet je fakt zajímavej. Stojí přímo na hraničním přechodu a altány s posezením se rozkládají na silnici. Takže když chcete projet, tak jedině skrz. Auta sem asi nejezdí, ale myšlenka na jejich průjezd nás fakt bavila. Dali jsme si teda Kofolu pro doplnění energie, ale jídlo radši ne. Neměli jsme zrovna chuť na mastnou klobásu nebo párky. To si radši počkáme, co nám nabídne nedaleké Jelení. V lese u bufetu jsou natažené hamaky k odpočinku a taky lajna. Pěkné vyžití. Za přístřešek jsme byli nakonec velmi rádi, protože se na nás přihnala pěkná bouřka. Naštěstí to netrvalo dlouho a mohli jsme se posunout o kus dál.

Ještě určitě stojí za zmínku jeden chytrolín na kole. Měl v sobě nějaký to pivečko a my z jeho blábolů vyžili skoro celou cestu. Přáli jsme si víc takových géniů. Abychom to vysvětlili, cyklista koukal do mobilu na počasí a hned jakmile se bouřka uklidnila, vystřelil ven. Jíra se šel podívat na oblohu, jestli už budeme moct jít a on utrousil, že se to uklidnilo jenom na chvilku a bude zase pršet. Tak možný to je, ale s tím nic neuděláme. Ještě se nás zeptal, kam to jako jdeme. Tak jsme řekli, že do Jelení a potom asi dál. On na nás začal házet názvy míst - do Perninku nebo do Hamrů? Ale my jsme měli zamířeno do Horní Blatné. A když jsme mu to řekli, tak jenom dodal: "No, tak to teda hodně štěstí." Jako moc nám nevěřil, ale my z něj měli srandu ještě fakt dlouho.

Cesta do Jelení byla z kopce a pouhé dva kilometry. Podle nás to teda bylo mnohem míň, ale tak znáte to měření. Hned v Jelení nás upoutal penzion Jelení, kde vařili normální jídlo. Tak jsme si šli sednout na zahrádku a Jíra uvnitř objednal segedín a plněné knedlíky s uzeným. Za pět minut bylo jídlo na stole a za dalších deset v nás. To byla bašta. (Já jsem to teda nesnědla. Asi bych praskla, ale bylo to výborný.) Nad okolními lesy se stále honila mračna, ale žádná voda k nám nedorazila. Po odpočinku se nám zase krásně šlo. Prošli jsme kolem zbytků kostela, kolem dalšího bufetu (ten je tam poměrně nový) a taky kolem výběhu s lamami (tam zase bydlí jedna zajímavá rodinka, kterou můžete sledovat na Instagramu - Mezi Jeleny).

Za Jelení jsme nešli po stezce ani po silnici, ale po cyklostezce. Měli jsme na ní totiž zakreslené přístřešky, kde bychom mohli eventuálně spát. Ale dáme vám jednu dobrou radu - po cyklostezkách nechoďte, je to strašná nuda. Pro cyklisty je to v pohodě, těm těch pár kilometrů rovných průseků uteče jako voda, ale pro nás baťůžkáře je to prostě záhuba. Není tam nic k vidění, žádné cedule, žádná sedátka pro unavené nožičky, žádné překvápko. Prostě nic.

Došli jsme k prvnímu přístřešku, který měl kamennou základnu a asi by byl opravdu vhodný na spaní. Jenomže byl obsazený unavenými cyklisty a taky se nám ve dvě hodiny ještě spát nechtělo. Takže jsme šli prostě dál a sedli si na kládu u cesty. Na chvíli jsme vyndali smradlavé a ucaprcané nožičky na svobodu. Neskutečná lahoda. Po odpočinku nás čekal znovu pochod po nekonečné silnici. Ale jedno překvápko za námi přišlo, a to déšť. Najednou se zatáhlo, my skočili do lesa pod stromy, uběhla cca minuta a déšť byl zase v čoudu. Takhle by to šlo, ale nejhorším na tom bylo, jaký se hned udělalo dusno. Z nás lilo, jakoby nás někdo zaléval konvemi.

Brzy jsme došli k dalšímu přístřešku, který už tak hezký nebyl. Hliněná a spíše bahnitá podlaha, mezera u podlahy na průvan, zkrátka nic pro nás. A co teda dál? Kam složíme naše unavené nožičky a drahocenné hlavičky? Jíru napadl přístřešek u rozhledny na Blatenském vrchu, já jsem zase věděla o jiném o kus dál. Tak kam se vrtneme? Nakonec dostal Jíra skvělý nápad, kde bychom mohli zakotvit. Přístřešek v Horní Blatné u kapličky, když se jde na skály Na Strašidlech. Vymyšleno máme a teď už se tam jenom dostat.

Konečně jsme se dostali na konec cyklostezky a zamířili k silnici do Horní Blatné. Chvíli jsme si u ní sedli a opět vytáhli smraďošky. Po odpočinku začalo trochu pršet, tak jsme se ještě schovali do lesa. Za chvíli to zase přešlo, ale obloha už moc hezky nevypadala. Ještě, že se nám do cesty postavil další přístřešek, kde jsme se museli schovat před docela dlouhým deštěm. Taky jsme uvažovali nad tím, jestli tam už nezůstaneme, ale nakonec příroda rozhodla za nás. Přístřešek totiž obýval sršáň a s ním jsem tam být teda nechtěla. Co kdyby v noci vypadl ze svého domečku ke mně do spacáku? To ani omylem, přístřešek je jen tvůj.

Když trochu přestalo pršet, tak jsme se rozloučili se sršáněm a šli dál. Cestou po silnici nás předjel jeden blázen na kole. Pral to z kopce hlava nehlava po mokré asfaltce. Už jsem ho viděla někde zapíchlýho ve škarpě. Ještě toho trochu. Červená stezka nám uhnula mimo hlavní tah a my šli loukami, čvachtali bahýnkem a trochu mokli. Vylezli jsme u viaduktu a hurá zase do kopce na náměstí ke kostelu a opravdu svižným tempem proti větru a dešti do kopce ke kapličce. Ještě jsme se museli dvakrát schovat na verandách domů, než jsme konečně našli nocleh.

Vyndat všechno z batohů, vytvořit spaní, vytvořit zástěnu z plachty proti větru, ucpat všechny otvory (ne tělesné), najíst se, napít se a konečně být chvíli v klidu. Nohy už to fakt potřebovaly. Co nás však překvapilo bylo, že nás moc neštvali ty naše batohy. Jo a ještě by bylo dobrý zmínit, že jsme tam dorazili v 18 hodin. (Ráno jsme vycházeli v 9:30.) A za první den jsme naťapali 27,5 km. A co jsme dělali večer? Čuměli do blba, odpočívali, četli si nahlas knihu (to byl náš hlavní večerní program na Zélandu), poslouchali různé zvuky a nakonec šli spát.

Jak jsme přežili noc, kdo nám coural kolem domečku a kam jsme došli další den, se dozvíte v příštím článku. Pro dnešek už by mohlo stačit, ne?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)