Pořád se něco děje

Konečně přidáváme další článek na blog. Asi si říkáte, že teď to nějak trvalo. Někteří z vás si jistě všimli, že jsme se v sobotu 12. 6. vydali na přechod Krušných hor. A aby toho nebylo málo, tak jsme chtěli být celou dobu off-line a mobil používat pouze v krizových situacích, což v praxi znamená: "Mami, tati přijeďte si pro mě. Už mě bolí nožičky." nebo "Mě je strašná zima. Spadla jsem do potoka a nemám nic suchého na převlečení." Tohle byla jedna možnost použití našich chytrých telefonů a v druhém případě mohl být použit pouze při bloudění. Kompas jsme s sebou neměli a asi bychom tam podle něj bloudili ještě teď.

To by tedy bylo k vysvětlení našeho delšího výpadku, ale už nemusíte smutnit, už jsme tady zas a budeme vás pořádně zásobovat našimi dojmy. Ti z vás, kteří se těšili na zážitky z celého přechodu hor, tak ty bohužel budeme muset zklamat. Nakonec jsme šli pouhé dva dny (sobota a neděle) a naťapali 60 km z plánovaných 160 km. Otázky typu proč, jak jste nám to mohli udělat a tak podobně, vám vysvětlíme v dalším článku čistě o "přechodu".

A teď přichází na řadu jiná otázka: Tak co jste sakra dělali, že přidáváte článek až dneska? Místo dalších pěti dnů putování s báglem na hrbu jsme se v pondělí sbalili a odjeli z chalupy domů. Rozhodli jsme se, že se o dobrodružství z cestování podělíme i s našimi dětičkami. Prvním úkolem byl však pokus, jestli se všichni vejdeme do našeho auta, když v něm budeme chtít přespat. (Ještě nemáme hotovou vestavbu, která spočívá pouze ve skládací posteli a matracích.) Máme doma několik matrací, které jsme používali v Mondeu, takže by v tom neměl být problém. Jenomže se hned jeden velký problém objevil. Nešla nám vyndat zadní sedačka. Asi přirostla, jak s ní nikdo dlouhou dobu nemanipuloval. A tak nezbývalo nic jiného než zkoušet, nadávat, páčit, nadávat, promazávat a nadávat. Nebudete tomu věřit, ale sedačka se nakonec umoudřila a radši zůstala v chládku doma.

Hurá, zkouška auta proběhla v pořádku a můžeme začít plánovat. Já jsem se chtěla podívat do Adršpachu. Tak říkala jsem si, že by tam teď nemusela být hlava na hlavě, ale člověk prostě nikdy neví. Ještě jsme to doma dlouho rozebírali, ale nakonec jsme se shodli, že to prostě riskneme. Koupili jsme si online vstupenky (což je levnější a máte jistotu, že se tam dostanete) a plánovali dál. Cestou do Adršpachu jsem našla zastávku v obci Cerhenice, kde je velké bludiště. Tak to musíme vidět.

No a kde budeme spát, když budeme uhamtaní z Ádru? Našla jsem pěkný kemp u vodní nádrže Rozkoš, ale potom mi to nedalo a podívala jsem se na podmínky přespání v téhle moc vydařené době. No jasně, mě tam samozřejmě nepustí, když nemám vyšťouraný mozek nebo dostatečně dlouhou dobu po očkování (což jsem měla mít přesně za týden). A co teď? Budeme spát někde nadivoko? Teď asi ne, a máme vůbec jinou možnost? No, a co zkusit bezkempu? Tak jsem se hned vrhla na vyhledávání a našla nám dvě pěkná nocoviště. První kousek od Trutnova v ovocném sadu a druhý vedle Děčína. Na obou místech jsme měli být sami. Co víc si přát, že? Spaní jsme teda vyřešili, ještě dodělat celý plán a nakreslit Lexíkovi mapu, protože bez ní nemůže vyjet za dobrodružstvím.

Na další den jsme si naplánovali Farmapark Muchomůrka ve Svobodě nad Úpou a potom bobovou dráhu v Mladých Bukách. Tu si nesmíme nechat ujít, když jsme někde blízko. Takže plán na úterý a středu už máme, a co ve čtvrtek? Co třeba Děčínský Sněžník s jeho rozhlednou, Děčínská ZOO a vyhlídka z Pastýřské stěny. To by šlo a v pátek se projdeme v Hřensku k soutěsce a k Pravčické bráně. A po procházce hurá zpátky na chalupu.

To je plán, že? Taky jsme na něj byli patřičně hrdí, jak jsme to skvěle naplánovali. Dokonce i počasí nám mělo přát, možná až moc. Ale to jistě víte sami, jak bylo a vlastně pořád ještě je. Jsme radši zalezlí v koutě v našem kamenném baráku a přemýšlíme, jestli by fungoval internet i v našem sklepě.

Rozhodně se máte, na co těšit. Dáme si nějaký ten článek o našem zdařeno nezdařeném pochodu a určitě s našimi výlety zavítáme na Sever Čech, kde jsme pár dní strávili.