Přechod se kvapem blíží

Ne, nejedná se o přechod, který zažívají ženský. Sice už mi tenhle rok bude třicet, ale od přechodu mám asi ještě daleko. Jak jistě víte, tak se chystáme na přechod celých Krušných hor. Máme to naplánovaný na cca 160 km (bez bloudění, což se asi nestane) a celkem sedm dní pochodu, když všechno půjde dobře. Nechceme trhat nějaký rychlostní rekordy. Uvidíme, jak to půjde, ale těch dvacet kilometrů denně snad ujdeme.

Původně jsme chtěli vyrazit hned na začátku června, což se nám nakonec nepovedlo. Máme to naplánované od 12. 6., což je přesně za týden. Ty kráso, už za týden budeme šlapat někde u Kraslic. No to je mrsk. Musíme jít nakonec v půlce června, kvůli několika okolnostem. Zaprvé POČASÍ. Pořád jen pršelo a pršelo nebo spíš chcalo? No a navíc byla prostě zima. Přes den by nám to asi moc nevadilo, ale co v noci? Zas tak dobrý vybavení nemáme a klepat kosu či tancovat indiánské tance kolem ohně, to se nám fakt nechce. Takže jsme si pěkně počkali, až bude déle tepleji, aby nám v noci neumrzly zadky.

A druhá vada při vybírání termínu bylo to bláznivé OČKOVÁNÍ proti covidu. Jíra jde na druhou dávku předposlední týden v červnu a se mnou to bylo jako na misce na vah. Chtěla jsem se zaregistrovat spolu s třicátníky, ale to se systému prostě nelíbilo. Není ti třicet, tak drž hubu a krok. No tak nic, budu muset počkat na další otevření pro ty mladší, což se stále odkládalo. Naštěstí šli rodičové na očkování v našem pidi městečku a vyjednali mi protekční dávku. Takže už mám i já očkování vyřešeno a nemusím si hlídat termíny nebo se bát, že půjdu s bolavou rukou na tvrdou podlahu. No, sláva.

A ještě se mi přihodila taková třetí okolnost, kvůli které bychom stejně nemohli vyrazit dřív. Představte si, že jsem si něco udělala s nohou při běhání. Jednou jsem prostě ráno vyběhla na chalupě a cestou mě trochu rozbolela noha. Ten den jsem s tím normálně chodila a skoro mě to nebolelo. Druhý den už to bylo trochu lepší a mě nenapadlo nic lepšího, než si to dorazit dalším během. No a od té doby, chodím se zavázanou nohou a pajdám. Jíra si ze mě dělá srandu a překřtil mě na Pajdalf. No, to je teda fakt vtipný. Naštěstí se to už lepší, ale běhat už radši do začátku treku nepůjdu. Zas takový exot nejsem.

Termín máme teda vyřešen a ještě je potřeba zjistit, jak budeme mít těžký batohy. To budeme zřejmě zkoušet v týdnu. Možná až v pátek, těsně před startem. Chceme všechno omezit na minimum a stále zvažujeme, co fakt potřebujeme, co je totální hovadina a jaké vybavení bude to nejlepší. Třeba jsme si chtěli vzít vojenské celty, ze kterých se dá postavit i stan, ale nakonec je tahat nebudeme a budeme se snažit luxusně složit plachtu, aby v sobě nedržela zbytečný vzduch a nezabrala nám celý batoh. Taky moc neřešíme jídlo. Myslíme si, že si vždycky něco koupíme a maximálně s sebou potáhneme nějakou tu čínskou polívku (lehká a taky jsme na nich vydrželi nějaký ten měsíc na Zélandu) a taky müsli tyčinky. Žádný sušený či vesmírný jídlo nechceme. Tak přece jenom budeme stále na dostřel civilizace, to by bylo, abychom nepřežili. Mimo jiné, dietka není tak úplně od věci.

Každý z nás bude mít něco speciálního v batohu. Já si potáhnu velkej foťák, abych nemusela mít zapnutej telefon. Ten bude jen pro stavy nouze. Třeba při volání o pomoc, až se budu plazit po zemi a žrát prach z cesty nebo při bloudění. Obávám se, že ho budeme mít stejně často zapnutej, abychom si ověřili, že jdeme správně. A taky si beru cestovní polštářek, protože bez něj já nedám ani ránu. Nesnášim ty rady: "Dáš si pod hlavu mikinu a polštář nepotřebuješ." Tak tohle je pro mě totální kravina. Bez polštáře se prostě nevyspím. A mimo polštáře musím mít alespoň základní kosmetiku, abych vůbec mohla vylézt někam do civilizace a nelekla se sama sebe ve výloze.

A Jíra si objednal skládací sekyrku. Jako je pěkná a určitě se nám bude hodit, jen ta váha by mě zlomila v půli. Takže si jí pěkně potáhne sám. Stejně je to chlapská záležitost. Sekyrka a pořádný nůž. I když s tím nožem bych byla opatrná, to už jsme si zažili na Zélandu. Doteď Jíra necítí půlku rozříznutýho prstu, ale o tom se určitě dozvíte v našem cestopise. No a ještě si objednal škrtadlo. To vám byla sranda, když s tím zkoušel rozdělat oheň. Jako po dvou propocených tričkách se mu to povedlo, ale stejně z něj nakonec vypadlo, že si vezmeme pro jistotu zapalovač. Kdyby ho nebral on, tak já určitě.

Ještě jedna vtipná poznámka na závěr dnešního povídání. V Krušných horách se vyskytly hned čtyři vlčí smečky a navíc jsou pěkně rozmístěné téměř po celé délce. Tak jsem se dnes radši koukala, jak se chovat ve vlčím teritoriu. Jako přes den mi to fakt nevadí. Je mi jasný, že je nikde nepotkáme, ale co v noci? Všichni si ze mě dělají srandičky, že se k nám nepřiblíží a že než se ke mně prokouše skrz spacák, tak uteču, ale kdo ví. Dozvěděla jsem se, že by se jídlo, kosmetika a odpadky měly zavěsit na místo, kam se divoká zvěř nedostane, tak se jenom bojím toho, abych tam potom nevisela i já.

Držte nám palce, ať to všechno hezky zabalíme a nemáme na zádech plnou polní jako ve filmu Bažanti. A určitě vám ještě před samotným startem dáme vědět, jak nám to balení dopadlo a taky se pro jistotu rozloučíme, kdybychom se na nějakou dobu nemohli spojit se světem. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)