První den cesty - Lago di Garda

03.06.2021

Dovolenou v Itálii jsem chtěla už od mala, protože mě tahle země fascinovala tím, že se můžete prohánět na lyžích po ledovcích a další den se koupat v moři. Navíc jejich architektura je naprosto skvostná. Plánem tedy bylo zvládnout objet vytyčená místa, a že jich nebylo zrovna málo a vůbec ne daleko od sebe. Jako úplně původně jsme chtěli autem vyrazit do Skotska, ale bylo nám řečeno, že bychom měli zkusit něco bližšího a nejet na první dovolenou v cizině přes 3000 km daleko. Tak jsme se shodli na Itálii.

Prvotně jsme museli počkat až na moje letní prázdniny na vejšce. Zadruhé bylo potřeba koupit nové auto, místo mého malého Fiata Punto pořídit Forda Focuse. A ještě ke všemu ho zkusit trochu projet, abychom s ním nejeli hned tak daleko. To se nám nakonec nepovedlo a s Focusem jsme tedy zajeli zkušební jízdu a docela pořádnou. Auto jsme tedy pořídili a nezbývalo už nic jiného, než naplánovat místa našeho putování. Všichni nám tvrdili, že v Itálii nebudeme moct spát nikde načerno a že určitě dostaneme někde pokutu. Jako kempy jsme si dopředu nehledali. Vždycky se po cestě něco najde.

Jednoho dne v noci jsme prostě nasedli do auta s bagáží, zapnuli navigaci a jelo se. Vtipné bylo, že jsme hned za humny zabloudili a museli se vracet, abychom našli tu správnou cestu do města Beroun. A ještě ke všemu nám před Nižborem přestalo svítit jedno světlo. Takže pěkně zastavit u mostu, zjistit jak se vyměňuje žárovka a jet dál. Tímhle jsme si všechnu smůlu asi vybrali a po cestě už se nám nic nestalo.

V Berouně už jsme najeli na dálnici a prali to na hranice s Německem. V Německu je na dálnici sice neomezená rychlost, ale nás tedy omezovali dostatečně. Tak první třetina cesty byla upravena rychlost na 80 km za hodinu a člověk nechce hned dostat pokutu. Takže nohu z plynu a lážo plážo. Silnice byla prý ve špatném stavu, ale takhle vypadá D1 pořád, ale jiný kraj jiný mrav. Cesta Německem byla prostě nekonečná. Nejvtipnější to bylo kolem Mnichova. Tam se dálnice rozšíří asi na pět pruhů, což je neskutečná plocha a nebylo nám tam zrovna příjemně.

Konečně už se před námi začaly rýsovat nějaké hory. Brzy na to jsme přejeli hranice do Rakouska. Hned na první benzínce jsme zastavili. Museli jsme se protáhnout, nasnídat, vyčůrat a hlavně koupit dálniční známku. Ani jeden jsme nevěděli, jak se řekne známka německy, ale nějak jsme to zvládli. Taky bylo vtipné dostat se na záchody. Před nimi byl totiž turniket. Prostě se za záchod platilo, ale bylo to jen pár centíků. Je pravda, že takhle moderní a čisté záchody se u nás teda nevidí.

Plni sil jsme vyrazili dále. Užívali jsme si výhledy na vysoké pohoří všude kolem nás. Dojímali nás ty úžasné kýče - hory se zbytky sněhu a pod nimi takový roztomilý kostelíček. Z rádia se na nás valila tyrolské jódlování, takže ho radši hned vypli a pustili si něco svého. Rakousko jsme přejeli vcelku rychle a čekal nás tzv. Brennerský průsmyk. Na jeho začátku jsou mýtné brány, kde u pokladny zaplatíte poplatek a můžete jet. Všechno proběhlo v pohodě a mohli jsme vyrazit do údolí. To vám byl zážitek. Člověk jede fakt vysoko a ty výhledy do údolí jsou pro ty, kteří se bojí výšek dost hrozné. Radši jsme dolů moc nekoukali a byli fakt rádi, že jsme z těch mostů pryč.

Za průsmykem už na nás čekala Itálie. Věděli jsme, že v Itálii funguje dálnice jinak. Nekupuje se zde dálniční známka, ale platíte podle ujetých kilometrů na mýtných bránách. Takže cíl byl jasný, nejezdit po dálnici moc daleko, aby nás to nezruinovalo. Nakonec jsme sjeli u města Trento. Ještě důležitá informace o téhle dálnici skrz hory. Když jsme po ní jeli, tak nám připadalo, že jedeme stále z kopce. Takže jsme se tudy báli jet ve dne, abychom neuvařili auto. Chtěli jsme jet do kopce radši po západu slunce. Nakonec jsme se vraceli ještě za sluníčka a zjistili jsme, že ten kopec dolů je i z druhé strany. Ty hory kolem tu silnici prostě nějak zkreslují a my z toho měli takový halušky.

Na papírové mapě vypůjčené z knihovny jsem našla takové velké jezero s názvem Lago di Garda. Nikdy předtím jsme o něm neslyšeli a nevěděli jsme, že to je tak známé turistické místo. Prokroutili jsme se k němu skrz milión zatáček, ale po těch dálnicích to byla příjemná změna. Za průsmykem mezi horami se nám otevřel pohled na úžasné jezero, které bylo snad nekonečné. Průzračně modrá voda a okolo vysoké hory. Projeli jsme skrz městečko, kde se v zátoce učili lidé kiting na vodě. Nikdy předtím jsme to neviděli a přišlo nám to fakt zajímavý. Ve městečku to pořádně žilo a poprvé jsme poznali, jak to žije i na silnicích. Takových skútrů jsme u nás pohromadě teda neviděli. Rychle pryč odtud.

Rozhodli jsme se jet po levé straně jezera a zkusit najít nějaký kemp, že bychom se tady na chvíli usadili. Pár kempů jsme obhlídli a byly neskutečně drahý. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zastavili na jednom parkovišti u vody a šli se aspoň vykoupat. Přeci jenom na dovolenou jsme vyrazili v červenci a i u nás bylo přes třicet stupňů, tak je vám asi jasný, jak to vypadalo v Itálii. Jezero bylo dost studený, ale v tom vedru nám to ani moc nevadilo. Hlavně, že jsme se mohli zchladit a namočit. Nějakou tu hodinku jsme tady pobyli a potom vyrazili dál.

Chtěli jsme se přiblížit k Benátkám, které měly být dalším místem našeho programu. Cestou kolem jezera jsme projížděli skrz tunely, které měly okna, aby bylo vidět na vodní plochu. Fakt úžasný. Nakonec jsme se na konci jezera vyškrábali nahoru a jeli kolem města Verona. Samozřejmě jsme nenajeli na dálnici a jeli po menším tahu směrem k Benátkám. Tahle severní oblast Itálie nás teda moc nenadchla. Samá průmyslová městečka, samý kulaťák a hrozný vedro. Nikde náznak stínu. Po cestě jsme narazili na Lidl a šli si něco nakoupit.

Dále nás čekala cesta do města Padova, kde jsme našli boční ulici bez placeného stání. Mysleli jsme si, že tady přežijeme do rána. Najedli jsme se a vyrazili ještě na obhlídku města. Konečně jsme viděli nějaký kus historie. Náměstí je tam naprosto úžasný. Jen to vedro nás ubíjelo a chtělo se nám spát po tak dlouhé cestě. U auta jsme se rozhodli, že najdeme nějaký kemp, abychom se mohli vysprchovat. Kemp jsme nakonec objevili a málem nám vypadly oči z důlků. Chtěli po nás třicet euro za jednoho, i když budeme spát pouze v autě. No nakonec jsme to zaplatili, ale věděli jsme, že do kempu už jen tak nepojedeme.

Jedinou výhodou bylo, že jsme se mohli neomezeně sprchovat. Tak jsme toho patřičně využili. Za ty prachy jsme tam byli skoro pořád. V noci bylo šílené vedro a museli jsme spát s otevřeným kufrem. Ještě ke všemu nás tam otravovali komáři. To byla teda noc.

To by pro dnešek stačilo. Příště se podíváme do Benátek. Ne v těch nad Jizerou, tam jsme byli už mockrát, ale do těch pravých. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)