Queenstown Hill a Roaring Meg

Minulý díl byl docela dlouhý, takže dnes to nebudeme zas tak přehánět. Podíváme se na moc pěkné místo nad městem Queenstown, poprvé budu řídit auto a Jíra se sveze na řece v kaňonu.

Další den po dobrém jídle v karibské restauraci jsme vyrazili na menší výlet na Queenstown Hill. V mapě jsme si našli cestu a jelo se. Za centrem města jsme se ocitli ve velmi zajímavých ulicích. První z nich se nazývala Dublin st., dále byla Edinburg st. a poslední ulice byla Belfast tc. Po projížďce Anglií jsme dorazili na parkoviště přímo na začátek trasy. Vyšli jsme společně se dvěma Asiatkami, ale hned jsme jim utekli. Cestou se nám povedlo předběhnout ještě několik lidí. Asi už jsme byli v lepší formě či co? Počasí nám přálo. Nádherně modrá obloha, absolutní bezvětří a docela vedro už od rána. Teplo nám polovinu cesty vůbec nevadilo, protože jsme se proplétali hustým lesem.

V lese jsme také potkali jedno "umělecké" místo. V jedné zatáčce bylo všude kolem nás vyskládáno několik desítek malých mužíků z kamenů. Nebyly jenom kolem cesty, ale třeba i na stromech. O kus dál byl také pomník - obětní kámen. Domorodci sem nosili své oběti na svatou půdu. Brzy jsme se po cestě dostali ven z lesa a už nás jen čekala planina a spalující sluníčko. Zde jsme potkali rodinu se dvěma dětmi. Jednu chvíli nesl otec rodu obě děti. Jedno v krosně na zádech a druhé větší na rukou vepředu. Starší dítě už nechtělo šlapat do kopce. Přece nepůjde po svých, když se sestřička nese. (Pozn. Tady jsme ještě byli neposkvrněni a neměli tušení, co my budeme všechno absolvovat s našimi robátky.)

Za nedlouho jsme došli na vyhlídku na jezero. Bylo zde vystavěno moderní umění v podobě velkého kovového koše. Možná spíš mísy. Dílo se nazývalo Basket of dreams. Na chvíli jsme si zde sedli na lavičku, napili se a šlo se dále. Za dalších patnáct minut už jsme byli na vrcholu, takže pohoda. Zdolali jsme další "horu". Udělali jsme si pár fotek s moc hezkým pozadím, chvíli poseděli a po chvíli šli dolů. Už jsme se totiž těšili na cestu lesem. Na sluníčku jsme se málem roztekli.

Cestou dolů jsme si nasbírali nějaké kameny do sbírky a já jsem si šla ještě sednout do koše. Třeba se v tom koši plní sny, kdo ví? Za zkoušku to stálo. Konečně jsme se opět ocitli v lese a trochu vychladli. V zatáčce u mužíků jsme neodolali a taky jsme si jednoho museli postavit. Třeba tam stojí dodnes. Aspoň něco tam po nás zůstalo, i když možná jen na chvíli. Z kopce jsme už seběhli rychle a jeli zase domů.

Večer kolem 18 hodiny jsme vyrazili na Roaring Meg. Jíra si ten úsek na řece chtěl aspoň jednou vyzkoušet. Navíc jsme se chtěli domluvit na prodeji mojí lodi, když o ní měli na tréninkách zájem. Cestou k místu nalodění jsem poprvé řídila na levé straně. Musela jsem projet celý Queenstown (Jíra se bál, že odřu celou ulici zaparkovaných aut.) a potom i projet údolím kolem řeky Kawarau. Našli jsme sjezd k řece, který byl dost krkolomný. Sjela jsem dolů po prašné cestě a doufala, že se vyhrabu nahoru, nikdo mě nesejme při výjezdu na silnici, nespadnu po cestě do řeky a najdu místo výstupu. No to byla slušná mise. Rychle jsme vyložili loď, Jíra se vcukuletu převlíkl, aby stihl skupinu vodáků. Tentokrát jsme přijeli poslední a určitě to nebyla moje vina, i když jsem s autem jela poprvé. (Jen pro info: Doma jsem autem jezdila každý den a úplně v pohodě. Jen abyste si nemysleli, že jsem nějaký amatér. Závody na semaforech jsem vždy vyhrála.)

Ještě jsem se šla podívat, jak se jde Jíra rozjezdit, pozdravit všechny okolo a omrknout vodu. Petr Jíru upozorňoval, že sice umí o trochu líp na slalomce, ale tady teče přece jenom víc vody, břehy jsou podemletý, takže se hlavně nikam necpat. Ještě se ho pro jistotu ptal, jestli má v lodi vaky, kdyby náhodou plaval. (Opět info: Jíra několikrát zvednul i s vyhozeným ramenem. Takže no stress.) Na videu jsme se potom bavili tím, jak Petr najel do první vlny a hned eskymoval. Konec tlachání, jde se na vodu a hlavně řídit.

Já jsem se šla ještě podívat na skalku a zahlédla je ještě v zatáčce. Když jsem dorazila k autu, tak jsem zjistila, že před námi i za námi je auto. Takže nejdřív zkouknout terén, abych nespadla do nějaký díry či něco neurvala o šutry. Vypadalo to dobře, takže nezbývalo nic jinýho než nasednout do auta a vyjet. Projela jsem tou travou velmi opatrně a vyšplhala po prašné silnici zase nahoru. U výjezdu na silnici jsem oběma nohama šlápla na brzdu, že jsem málem proletěla předním okýnkem. To je tak, když poprvý řídíte automat, na levý straně silnice a jste z toho trochu vyplašený. Pomalu jsem vyjela na silnici a několikrát si zkontrolovala, jestli vážně jedu na správný straně. Kontrola proběhla v pořádku, takže jsem to už hnala údolím na místo určení. Ještě ho teda správně najít.

Ha, větší plac s několika auty a jedno z nich má na střeše příčníky na lodě. To musí být ono. Zastavila jsem a šla se pro jistotu podívat k vodě. Výstup z vody tam byl, ale čekat se mi tam tedy nechtělo. Nedaleko byla v trávě vyvržená zvířata. Asi zajíc a srna, ale moc z blízka jsem to teda nezkoumala. Byl tam smrad, mouchy, kůže a vnitřnosti. No nic moc. Radši jsem šla zpátky na parkoviště a sedla si do auta. Brzy jsem uslyšela hlahol od vody a první slalomáři se hnali k autům. Chvíli po nich přišel i Jíra, dali jsme si toasty a vyrazili domů. Ještě jsem si trochu zařídila.

Sice jsme na začátku slibovali, že to zas tak dlouhý nebude, ale občas se člověk prostě utrhne a nejde přestat. Tak třeba příště, i když to vyrazíme na další pěkný výlet ještě za Glenorchy na jeden ledovec. Sice nebude tak pěknej, jako Rob Roy, ale i tak to bude stát určitě za to. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)