Roadtrip do města Alexandra

V minulém díle jsme se vybavili na dlouhou cestu do města Alexandra. Auto bylo vyzkoušené, lodě připevněny na vyrobenou zahrádku, kufry opět zabaleny a my připraveni na roadtrip. Konečně uvidíme něco pořádného.

Nejhorší bylo na začátku vyjet z města a to hlavně díky tomu, že se zde musí jezdit po druhé straně, než jsme zvyklí z domova. Na každé větší křižovatce jsme dávali oba bacha, abychom najeli do správného pruhu. Naštěstí se nám to ve zdraví povedlo a už nás čekali jen roviny. Kolem silnic byly pastviny s ovečkami, kravami či lamami. Jednou jsme trochu zabloudili, ale bylo to jen kousek a potom už se nám to nestalo. Brzy se před námi začaly objevovat hory s trochou sněhu na jejich vrcholcích.

První zastávkou byla Rakaia river. Poprvé jsme jí viděli už z letadla. Docela vodnatá řeka, oproti tomu, co jsme doposud viděli. Podle řečiště jsme usoudili, že v ní může téct ještě daleko víc vody. Přes tuhle řeku vedl náš první One way bridge (jednostopý most). Zdaleka nebyl poslední. Ty jsou na Zélandu poměrně časté.

Další malou zastávkou byla Rangitata river. No je vidět, že jsme prostě vodáci. U každé tekoucí vody musíme zastavit a mrknout, kudy bychom to jeli. Tahle řeka byla velmi široká a měla minimálně čtyři ramena. My jsme tedy viděli jen jedno z koryt. To teklo nejvíce a tvořily se na něm parádní vlny. Chvíli jsme si zde odpočinuli, protáhli se a pokračovali v krasojízdě.

Naší poslední zastávkou prvního dne putování bylo Lake Tekapo. Nejedná se pouze o jezero, ale i malé městečko se stejným názvem. Přímo u tohohle města se nachází jedno z nejkrásnějších jezer, které jsme dosud viděli. Modrá voda a průzračně čistá voda s výhledem na zasněžené vrcholky hor. A navíc když se vám povede, že přijedete v jarním období, kdy kvetou Lupiny, tak je celé pobřeží ještě krásně barevně obsypáno těmito kráskami. Blízko městečka je slalomová dráha, kde jsme měli přespat v autě. Našli jsme místo na mapě a GPS hlásila, že je to pouhých pět minut jízdy, takže jsme potom chtěli jít k jezeru ještě na procházku. Sjeli jsme z upravené silnice na kamenitou polní cestu. Hned nám pěkně vlítnul prach do auta a nechtěl vůbec ven. Nejhorší na tom bylo, že tahle cesta byla ještě ta lepší. Z této "upravené" silničky jsme museli odbočit na opravdu mega kamenitou cestu. Bylo to spíš na traktor než na naše autíčko. Nakonec jsme na místo dojeli, ale bylo nám jasné, že k jezeru už nepůjdeme. Bylo to totiž mnohem dál a do pořádného kopce.

Po naleznutí dobrého místa na spaní, jsme se šli podívat na místní kanál. Voda v něm netekla, ale i tak se nám moc nezdál. Po obhlídce místa jsme se přesunuli zpět do auta. Ustlali jsme si postýlku, povečeřeli a sledovali bojové zajíce všude kolem nás. Byla to docela dobrá zábava. Dále stojí za zmínku jenom náš noční budík. Nastavili jsme si totiž budík na jednu hodinu v noci, abychom se podívali na zdejší hvězdné nebe. Jižní polokoule je totiž pro pozorování hvězd mnohem lepší. Je zde čistší nebe a navíc se nachází přímo ve středu Mléčné dráhy. (Jen pro info: Severní polokoule je okraji Mléčné dráhy a určitě víte, že máme velké světelné znečištění.) Kolem desáté hodiny večer nebyly vidět žádné hvězdy. Měsíc svítil strašně silně a všechny hvězdy svým svitem překryl. Budík jsme tedy vypnuli a mysleli si, že nic neuvidíme. V noci jsme však nezávisle na sobě oba viděli nádheru přímo nad námi. Akorát se nám ani jednomu nechtělo vylézat ven z auta.

Ráno jsme po snídani vyrazili zase zpátky do města k jezeru. Prošli jsme se kolem něj, podívali se na stavbu nového mostu a ke zdejšímu kostelu. No u nás by se této stavbě určitě kostel neříkalo, ale jiný kraj jiný mrav. Byl to prostě kamenný dům s velkým oknem směřujícím na výhled na jezero. Vedle kostela je ještě monument věnovaný honáckým psům, bez kterých by region Mackenzie nemohli lidé osídlit.

Naší další zastávkou bylo Lake Pukaki. Tohle jezero se nachází u samotného nejvyššího vrcholu Nového Zélandu - Mt. Cook. Viděli jsme ho v dálce mezi dalšími zasněženými horami. V informačním centru jsme si nabrali velkou spoustu letáků, abychom obhlídli další zajímavá místa. Na oběd jsme zastavili u vyhlídky na Lindis pass. Velmi zajímavé místo. Kopce bez stromů, pouze porostlé Sugar grass. Vypadalo to tam opuštěně a bez života, ale i tak to mělo parádní náboj.

Dále jsme projížděli kolem Lake Dunstan, které už není tak modré jako předchozí jezera, ale i tak je pěkně čisté. V blízkosti tohoto jezera je několik bývalých zlatokopeckých městeček, jako je třeba Bendigo. Ještě jedna zajímavost o tomhle jezeru. Táhne se až do města Cromwell a potom dále až k městu Clyde, kde je vodní elektrárna. Z Cromwell do Clyde je to cca 23 km. Jezero je fakt dlouhý. Naše poslední zastávka byla právě u vodné elektrárny. Na vyhlídce jsme zavolali Petrovi, aby nás navedl k němu domů v Alexandra.

Místo jsme našli hned napoprvé. To i nás samotné dost překvapilo. Po chvilce klidu jsme se zajeli podívat na místní slalomovou trať, na které Petr trénoval místní mládež. Trať byla velmi klidná, ale na učení docela dostačující. Hlavně, že branek měli dostatek. Jíra s Petrem se šli svézt a já jsem je točila. Po dlouhé cestě jsem ani neměla chuť lézt hned na vodu.

Dorazili jsme tedy do města Alexandra a příště se pojedeme podívat do města Queenstown, ve kterém budeme hledat i bydlení. A navíc navštívíme i další pěkné místo s názvem Glenorchy, které je považováno za Středozem z Pána prstenů. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)