Roadtrip po South coast – den druhý

Jelikož jsme se minule přesunuli na nejjižnější místo Jižního ostrova, tak v tom budeme dnes pokračovat. Není to zrovna výlet na jeden den, i když v našem podání je to vždycky rychlovka. Neumíme odpočívat, všechno rychle objedeme a obejdeme a zase zamíříme domů. Takhle vypadají i naše klasický dovolený. Ideální je, když máme objednaný ubytování, to potom na místě těch pár dní opravdu vydržíme, ale o tom někdy jindy. Teď se přesuneme do velmi krásného kempu s názvem Secret garden.

Ráno jsme se probudili do fakt hnusnýho dne. Foukal děsný vítr a často pršelo. Podle předpovědi se mělo počasí zlepšit až kolem desátý hodiny. Nezbývalo nám nic jiného, než si dát snídani v autě, zahrát si karty a kouknout na seriál na tabletu. Ha, konečně přestalo pršet. Rychle sbalit auto a konečně prozkoumat, proč se tomu tady říká Secret garden. Zahrada byla fakt nádherná a rozprostírala se kolem bývalého lomu. Při procházce nám začalo opět trochu pršet, takže jsme radši nasedli do auta a valili to dál.

Den předtím jsme se snažili natankovat, aby nám někde nedošlo palivo. To by byl fakt průs... Z mapy jsme zjistili, že další benzínka je ve městečku Fortrose. Tak jsme tam dojeli, ale opět byl velký problém místo najít. Po dlouhém hledání jsme zjistili, že se dva stojany nachází u informačního centra. Ještě ke všemu byly zamčené, takže Jíra zašel pro pána, který mu stojan otevřel, a konečně jsme mohli natankovat. Samozřejmě jsme nemohli zaplatit kartou. Ještě, že nás napadlo si vybrat i hotovost.

První místo na programu bylo Waipapa point. K tomuto místu už jsme nejeli po silnici, ale po štěrkové cestě, což je na Zélandu dost běžné. Počasí se nám stále nelepšilo, foukal silný vír, občas pršelo a ještě k tomu létala z moře slaná voda. Foťák teda dostal dost zabrat, ale stále funguje. A co se nachází na Waipapa point? Krásný maják, který zde byl postaven po tragické námořní katastrofě. Na útesech ztroskotala loď se 134 lidmi na palubě. Podle informací je to největší námořní katastrofa N. Zélandu. Taky jsme zde poprvé viděli lvouny ve volné přírodě. Z vody nevylezli, ale proháněli se u pláže mezi chaluhami. Taky jsme se zašli podívat na domek v lese, který sloužil pro obsluhu majáku a podle průvodce měl být někde blízko i hřbitov, kde mělo být pochováno všech 134 obětí. No ten jsme teda nenašli, škoda.

Odtud jsme jeli na místo s názvem Slope point. Jedná se o nejjižnější místo NZ. Zaparkovali jsme u pastviny, kde stálo již několik aut. Ani jsme si s sebou nic nebrali, protože místo bylo nedaleko od auta. Prošli jsme skrz bránu, která se musela zavírat, aby neutekla zvířata. Slope point se totiž nachází na soukromém pozemku, jako většina věcí. Opět foukal vítr, ale naštěstí nepršelo. Jenom létala voda z moře. A jak vypadá samotné místo? Je zde umístěn velký rozcestník, na kterém je označen rovník a jižní pól. To je vše, ale můžeme říci, že jsme byli na nejjižnějším místě. Tady jsme si říkali, že kdyby to bylo u nás, tak vlastník ještě vybírá vstupné, aby se lidé mohli vyfotit u rozcestníku.

Nedaleko od Slope point byl krátký track skrz džungli. Dojeli jsme na parkoviště a dali si lehký obídek. Tady nám počasí asi nejvíc přálo. Dokonce na nás i svítilo sluníčko a trochu jsme se ohřáli. Místo, kde se nachází třicetiminutový track, se nazývá Waipohatu. Sice tam byl les jako všude jinde, ale aspoň jsme tam měli to sluníčko.

Dalším místem na našem seznamu bylo Porpoise bay. Tady se za lepšího počasí hodně surfuje, ale my jsme na to štěstí prostě neměli, ale vlny prostě luxusní. Prošli jsme se po pláži, nasbírali pár mušlí, koukli na příboj a opět se běželi schovat do auta. Začalo zase pěkně pršet a foťák to opět parádně schytal. My jsme pouze kousek popojeli ke Curio bay, kde je fossil forest. Zkamenělý les na pláži. Do kamenů jsou zde vtisknuty kmeny stromů. Také se zde mají vyskytovat tučňáci žlutoocí. U zátoky jsme čekali v autě, až přestane pršet. Nakonec jsme vylezli i v tom dešti a pán, který na místě hlídá tučňáky, nám řekl, že na pláži je deset hnízd, ale že tučňáci vylézají tak kolem 19 hodiny. Na to jsme tedy nečekali. Mrkli jsme na zkameněliny a utíkali zpátky do auta.

Počasí nás už fakt nebavilo, takže jsme se rozhodli, že dojedeme do bezplatného kempu a počkáme do druhého dne, jestli se počasí umoudří. Dojeli jsme na místo, našli si vhodnou plochu u stromů v závětří a potom nás překvapilo, že jsou teprve dvě hodiny. No to bychom se unudili, takže jsme zase změnili plán a řekli si, že pojedeme dále. Naplánovali jsme si ještě dva vodopády a potom kemp.

První vodopád má světoznámé označení - Niagara falls. V průvodci psali, že člověk, který je objevil, měl opravdu velký smysl pro humor. My jsme na místě čekali cca půl hodiny, než přestane pršet a potom se šli na ten úkaz přírody podívat. "Vodopády" byly hned u cesty a jejich objevitel asi na něčem jel nebo byl totálně na mol. My jsme se tomu pouze zasmáli a jeli k poslednímu vodopádu. Ten snad bude lepší.

Ten další vodopád se nazývá McLean falls. Dojeli jsme po štěrkové cestě na parkoviště, kde stálo poměrně dost aut a navíc po chvíli přijel i autobus s turisty. My jsme si opět počkali, než přestane pršet a ani jsme neměli chuť se tam hnát s davem lidí. Tyhle vodopády za tu cestu fakt stály. Tři kaskády a ta poslední měla 22 m. U vodopádu bylo dost lidí a taky fotografů. Já jsem slezla na skalku vedle vodopádu, abych měla lepší fotku a ujeli mi nohy. Jako nespadla jsem, ale skončila jsem na všech čtyřech. Jíra se mi hned samozřejmě tlemil a Asiat, který stál poblíž něho, se na něj tak pobouřeně podíval, jak se mi vůbec může smát.

Ještě jsme se chtěli jet podívat na Cathedral caves, ale bylo zavřeno. Mysleli jsme si, že se tam pojedeme podívat druhý den, ale bohužel to majitel zavřel nadobro. To nás fakt mrzelo. Tak jsme se cestou zastavili ještě na Florence hill lookout. Hezký výhled na moře a na Tautuka bay. Za tímto lookoutem bylo městečko Papatowai, kde byl náš kemp. Za noc jsme zaplatili šest dolarů za osobu.

V kempu byla pěkná místnost se stoly na vaření. Takže jsme si zde uvařili buřtguláš a taky čaj na zahřátí. Po večeři jsme se šli ještě podívat na pláž, která byla kousek od kempu. Zrovna byl odliv a my jsme se opět snažili najít Paua mušli. Přímo u moře u skalek našel Jíra naší první Paua. Velká nádherná mušle s modro-zeleným vnitřkem. A takhle jsme zjistili, jak ta pravá Paua vypadá a konečně jsme věděli, co máme přesně hledat. Na tomhle místě jsme našli ještě čtyři a několik malých. Po úspěšném lovu jsme se vrátili zpět do kempu a šli si lehnout do auta.

Další den je za námi a už nás čeká pouze poslední putování. Příště se podíváme na další vodopády, bude nás honit lvoun a taky budeme mít konečně hezký počasí. Máme toho ještě spoustu před sebou.

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)