Roadtrip po South coast - den první

Konečně je to tady, to pravé cestování. Dneska se vrhneme na několikadenní trip po nejjižnějším cípu Zélandu. Samozřejmě jsme se na něj museli patřičně připravit, takže jsme si koupili karty a taky nastahovali seriály a knížky, abychom se při dlouhých jarních večerech moc nenudili. Taky jsme si něco uvařili a upekli do zásoby, abychom hned nechcípli hlady, to dá rozum. No a v neposlední řadě jsme naházeli všechny potřebné věci do auta a vyrazili vstříc dobrodružstvím.

Tentokrát mi dokonce bylo svěřeno auto do péče a pořádně jsem si cestu užívala. Jíra už asi tolik ne, ale to měl smůlu. Cesta vedla z Queenstown do Frankton a dále údolím kolem jezera. Náš první cíl cesty bylo město Invercargill. To bylo vzdálené cca 180 km. Odřídila jsem to skoro až do města a potom jsem byla vystřídána kvůli masivnímu lijáku. Sice řídit umím, ale holt to chtěl mít pod kontrolou. Po chvíli jsme zdárně dorazili do města, které je poměrně velké a podobné Christchurch. Spousta obchodů, továren a žádné hezké budovy k vidění.

Přes město jsme nejdřív pouze projeli, protože jsme se rozhodli, že se nejdříve zajedeme podívat do nedalekého městečka Bluff, kde je velmi známé turistické místo - Stirling point. Město vypadá jako stará rybářská osada. Několik domů u moře, továrna, přístav, muzeum námořnictva (se vstupem na velkou loď) a taky je ve městě plno restaurací nabízejících ústřice. Až na konci silnice je právě Stirling point neboli obyčejný rozcestník. Tady se musí všichni povinně vyfotit, takže nám nezbývalo nic jiného než udělat to samé. Jedna zajímavost: fotka u rozcestníku byla na naší pozvánce na svatbu.

Nedaleko od rozcestníku byly pláže s volným sběrem mušlí Paua. Ty jsme prostě neskutečně chtěli najít, ale bohužel se nám to hned nepovedlo. Zajímavostí na těchto plážích byly kulaté kameny, které dělaly hrozný rámus. Šli jsme ještě dále po stezce a chtěli dojít až na vyhlídku. Nakonec jsme to otočili dřív a šli se ještě mrknout na pláž, jestli tam přeci jenom ta Paua nebude. Na chaluhách byly přilepení takoví šneci, ale jejich ulity se leskly jako Paua. Chtěli jsme si dva odnést, ale po chvíli jsme zjistili, že jsou ještě živí. Odlezli nám z kamene, kam jsme si je připravili. Tak zas nic.

Cestou zpátky jsme ještě zabočili na Glory track. V lese nám do kroku krásně zpívali ptáci, to byl koncert. Na kopci jsme potom našli bunkry z první světové války. První byl pro dělo s výhledem na oceán a druhý byl pozorovací. Odtud už jsme zamířili zase zpátky k rozcestníku. Nedaleko od něj je velmi zajímavé umělecké dílo - velký řetěz. Podle legendy má na svém konci kotvu - Stewart island a právě Jižní ostrov má představovat kánoi.

Další zastávkou byl maják nedaleko Stirling point. Opět jsme se vrhli na pláž, ale Paua jsme nenašli. Místo toho jsme si nasbírali zajímavé kuželovité mušličky. U majáku nám začalo trochu pršet, takže jsme se přesunuli zpět do města Invercargill.

Ve městě jsme našli místo na zaparkování přímo v centru. Zřejmě bylo i bezplatné, poněvadž jsme nedostali žádnou pokutu. (Ne, že bychom se o to pokoušeli.) Rovnou jsme zamířili do Botanické zahrady, se kterou sousedilo i muzeum. Stejně jako v Christchurch bylo vše zadarmo. Před zahradou stojí socha Burta Munro s Indianem (motorkou). Jestli neznáte jeho příběh o překonání rychlostního rekordu, tak se určitě podívejte na film V zajetí rychlosti. Je fakt skvělej. Dále na nás čekala fontána, která nás pěkně pokropila a taky dřevěná tříkolka, ve který jsme se museli vyfotit.

V zahradě jsme prošli Rose garden, skleník, Zenovou zahradu, navštívili Zoo koutek se slepicemi, pávy, prasaty, králíky, klokany, atd. Naší další zastávkou bylo Southland Museum and Art Gallery. V muzeu byla expozice první světové války, Indian Burta Munro (skutečně pravá motorka, se kterou vytvořil rychlostní rekord v Bonnevile v USA, rekord drží dodnes), živé ještěrky v teráriích, maorskou kulturu, zvířata NZ, atp. V informacích jsme si nabrali spoustu letáků, abychom věděli, kam se všude musíme podívat.

Z muzea už jsme šli zase zpátky do auta a rozhodli se jet podívat na Oreti beach, kde právě Burt Munro vytvořil národní rychlostní rekord. Už samotný příjezd k pláži byl zajímavý. Po silnici létal písek a vytvářely se duny. Mysleli jsme, že k pláži ani nedojedeme. Zaparkovali jsme u vstupu a chtěli se jít projít, ale vítr s deštěm byl tedy silně proti. Takže jsme se jenom porozhlídli a radši šli zpátky do auta. Mezitím kolem nás projelo pár aut přímo na pláž, což jsme určitě nechtěli riskovat. Ještě se tady zahrabat, to tak.

Poslední zastávkou měl být náš kemp, ale potřebovali jsme ještě někde natankovat. Je vám asi jasný, že se to tam zrovna nehemží benzínkama jako u nás. Když už nějakou potkáte, tak je potřeba doplnit zásoby. Jednu jsme teda našli, ale nikdo u ní nebyl. A taky to zrovna nevypadalo jako naše benzínky. U stodoly stály dva stojany a to bylo všechno. No nic, budeme muset sehnat něco jinýho.

Dojeli jsme do kempu s názvem Secret garden. Zaplatili jsme pět dolarů za osobu na noc a dojeli na vyznačené místo. Čekalo na nás parkoviště s přístřeškem, kde byl stůl a židle. Hlavně, že to bylo v závětří. Kus od přístřešku byl i splachovací záchod s umyvadlem. To byl luxus. My jsme hned udělali spaní, v přístřešku si ohřáli buřtguláš z domova a udělali si čaj na zahřátí. Večer jsme si zahráli karty a na něco mrkli v tabletu. Večer ještě přijelo jedno auto kombík a kolem půlnoci ještě další, sedan. Jeden musel spát ve stanu a druhý v autě.

První den naší jízdy po jižním pobřeží máme za sebou. Příště nás čeká maják, který obléhají lvouni, další rozcestník, hodně slané vody ve foťáku, dva vodopády a možná taky nález mušle Paua. No rozhodně se máte, na co těšit. 

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)