Roadtrip po South coast den třetí

Tak a máme před sebou již poslední den našeho putování po nejjižnějším cípu Jižního ostrova. Snad už nás taky potká lepší počasí, protože dosud to byla jen bída a utrpení. Na jihu bychom fakt žít nechtěli, protože tam minimálně pořád fouká, když už třeba neprší. To, že je tam často frišno nám dokazovaly nahnuté stromy. Rovně tam prostě nerostou, většina z nich skoro leží.

Jak možná víte, tak jsme předchozí den večer našli první mušle Paua a hned ráno jsme se vydali na druhý lov, když už tady byla tak hojná pláž. No a povedlo se. Našli jsme hned další tři, z toho byla jedna ještě ve vodě a válela se vedle živé hvězdice. Já jsem se tedy obětovala, sundala si boty, vyhrnula si nohavice a vlezla do vody. Samozřejmě to bylo studený a ještě mě dost překvapilo, jak to bylo hluboko. Namočila jsem si i rukáv u svetru a ještě se bála, že se ta hvězdice pohne.

Po úspěšném lovu jsme se šli do auta nasnídat a sbalit věci, abychom se mohli vydat na cestu. Chtěli jsme navštívit místo s názvem Lenz reserve, ale bohužel byla návštěva pouze na objednání, takže jsme měli smůlu. Mělo tam k vidění velké množství ptáčků, žab a třeba taky ještěrek. Tak jsme se šli podívat alespoň na Historic trail. Na konci stezky byl malý vláček na tahání dřeva. Původně tady stála pila. Takže jsme si prohlédli zarostlé stroje a šli zase k autu.

Další zastávkou bylo Lake Wilkie, cca třicetiminutová procházka lesem k jezírku. Sešli jsme z kopce k jezeru, vyfotili si na něm zrcadlení, prošli se po chodníčku a zase šli do kopce. Cestou zpět začalo opět pršet. Podle předpovědi už mělo být hezky, ale my jsme zase zmokli. U jezera jsme taky zjistili, že jsme zapomněli na láhve s vodou, které ležely pod autem v kempu. Ještě, že jsme přes kemp jeli a vodu si vyzvedli.

Po malé zastávce nás čekali další vodopády. Matai falls a Horseshoes falls. Skládají se z několika kaskád v hustém lese. Dokonce jsme zde potkali i několik lidí. Hned na to jsme prozkoumali další vodopád - Purakaunui falls. Tyhle jsou podle průvodce nejfotografovanějšími na Novém Zélandu. Cesta k nim vedla po vyštěrkované cestě a přímo u vodopádů stálo několik turistů a taky fotograf se stativem. Takže to s těmi fotkami byla asi pravda, ale nám se stejně víc líbili McLean falls. Tady jsme si ještě užili na parkovišti. Nejdřív nás málem naboural Asiat, který parkoval vedle nás, a když jsme odjížděli, tak do nás málem nacouvalo další auto. Rychle pryč odsud.

Dalším bodem mělo být místo Jack's blowhole, ale trochu jsme po cestě zabloudili, takže jsme nejdřív zamířili do Surat bay, kde měli být lvouni. Zaparkovali jsme u pláže a šli je hledat. Nešli jsme po cestě, ale rovnou po pláži a za chvíli jsme v dálce zahlédli, jak se tam dva válí. Šli jsme tedy opatrně k nim a nevšimli si samice ležící pod břehem. Naštěstí byla líná a nechtělo se jí tak rychle zvedat. Radši jsme potom šli oklikou po břehu nad pláží. Za chvíli jsme došli k dalším dvěma, tak jsme si je vyfotili a šli hledat ještě dál. Ještě jsme jich pár našli. Samec byl vidět už z dálky, ale samici jsme málem přehlédli a šli přímo kolem ní. Obešli jsme je kolem vody, což se teda nemá, protože jsme jim bránili k odchodu a můžou potom vystartovat, ale jinudy to prostě nešlo. Samec si občas sedl, aby nám ukázal, jak je velký a ať táhneme zase o dům dál. A tak teda jo, radši už půjdeme k autu, než tady na někoho šlápneme. Cestou kolem těch prvních jsme se šli ještě podívat, jestli se tam stále vyvalují, no a samice se nejdřív začala drbat na hlavě a potom si na nás otevřela hubu. Zařvala a udělala rychlejší pohyb. My jsme samozřejmě na nic nečekali a zdrhali pryč. U auta jsme se trochu najedli.

Po odpočinku a malém občerstvení jsme našli cestu k Jack's blowhole. Parkoviště bylo přímo u pláže a konečně se nám začalo dělat hezky. Modrá obloha a sluníčko, paráda. Cesta k místu vedla po pobřeží s výhledem na oceán. Konečně pobyt u moře, jak má být. A co jsme vůbec na místě hledali? Obrovskou propast. Padesát pět metrů hluboká díra, která je dvě stě metrů od moře a stejně se v ní mele mořská voda. Dělá tam nádherné velké vlny. Člověk se na to může podívat z takové malé plošiny. No fuj, to byla vejška. U auta jsme konečně převlékli do lehčího oblečení a mohli odhodit ty bundy.

Posledním bodem našeho programu byl Nugget point a Roaring bay. Nejdříve jsme se šli podívat na pláž, kde sídlí tučňáci žlutoocí. Než jsme však odešli, tak se nám dvakrát spustil alarm u auta. Ani jsme nevěděli, že ho máme. S návštěvou jsme měli štěstí, protože se po třetí hodině už na pláž nesmí. Vylézají z moře tučňáci a krmí svá mláďata. Nad pláží je vybudována pozorovatelna, protože tučňáci jsou strašně plašší. Chvíli jsme pozorovali lachtany na konci zátoky a potom jsme si všimli tučňáka, jak odchází z pláže do moře. Stihli jsme to i natočit. Čekali jsme, jestli se ještě vrátí, ale potom nám místní hlídač řekl, že jsme měli štěstí, že jsme ho vůbec viděli. Někdy se za celý den neukážou.

Po vydařeném úlovku jsme dojeli na parkoviště k Nugget point. Na vyhlídce jsme opět sledovali lachtany, jak plavou v oceánu a vyhřívají se na skalách kolem pobřeží. Na konci stezky je krásný maják a úžasný výhled na útesy, kde se opět opalovali lachtani. Tímto místem skončila naše cesta po South coast.

Cestou od majáku jsem si musela vyfotit plot, který byl posetý mušlemi Paua. Asi jich je na jihu opravdu dostatek. Dále následovalo město s vtipným názvem Kaka point, kde jsme ještě dotankovali, abychom dojeli v pohodě domů. Taky jsem převzala řízení a dojela, až domů. Většina cesty byla po dlouhých a hlavně nekonečných rovinách, a když přišly zatáčky, tak jsme už věděli, že budeme brzy doma.

Několikadenní a hlavně pěkně promočené dobrodružství máme za sebou, a na co se můžete těšit příště? Budeme se třeba koupat v ledovcovém jezeře, taky si naposledy zahrajeme frisbee golf, uklidíme celý dům, vystěhujeme se a navštívíme pár velmi zajímavých míst. Čeká nás totiž další cesta, tentokrát po východním pobřeží.

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)