Sportem ku zdraví, nebo k trvalé invaliditě?

Pohyb a vše s ním spojené k nám odjakživa patří a to asi hlavně díky rodičům, kteří nás nenechali ani na chvíli válet u televize a internet jsme buď ještě neměli, nebo byl stejně tak pomalý, že by šly i dnešní děti radši ven. No zkrátka a dobře jsme doma moc času nepobyli. V létě u vody, na bruslích, na kolech či na jiných nesmyslech a v zimě zase na lyžích, na běžkách, na bobech, atd. Kdo měl doma taky takové nadšence, tak nás jistě chápe.

No a co z toho vyplývá? Z dětství v nás zůstala hlavně jedna věc - Neseď na tom gauči a něco dělej. (Chudáci naše děti. Už to mají taky na talíři.) A my teda na tom gauči nesedíme a pořád si vymýšlíme, čím se nejlépe zhuntovat. V zimě to byly bezva projížďky na běžkách, což už je pro nás docela přirozený pohyb. Samozřejmě po pár sezónách trápení a házení lyží z kopců do údolí, nám to už poměrně jezdí. Je to fajn pocit, když projíždíte kolem "chodců" a ti za vámi hlásí: "Vidíte, když se to umí, tak to jezdí samo." No bohužel nejezdí a stojí nás to velké úsilí, abychom pro ně vypadali jako bozi. Ale můžeme vám na sto procent říci, že to fakt stojí za to.

Sníh už nám pomalu odtává, díky Bohu, a my si musíme najít další pohyb, kterým v myšlenkách nahradíme ten měkký gauč. Samozřejmě jsme zase začali jezdit na vodě, ale to je pro nás spíš takové vožení a nikdy se nám přitom nepodařilo zhubnout. Je to spíš takový udržovací pohyb. Tak co s tím? A co kdybychom začali běhat? Boty už máme koupený od minulýho roku a ještě jsme se k tomu neodhodlali. Není teď ta správná chvíle? No upřímně, podle mě na běh není nikdy správná chvíle, ale když začal běhat i Jíra, který tenhle pohyb fakt k smrti nesnášel, tak to by bylo, abych to taky nezvládla. Tak to aspoň párkrát zkusíme a uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.

Zatím jsme byli oba čtyřikrát, což je teda velký úspěch. Po prvním běhu nás oba překvapilo, že nám to vlastně tolik nevadí a že to docela šlo. Nohy nás nebolely, plíce dýchaly jako nikdy a druhý den jsme taky zvládli vstát z postele. Možná ty běžky měly opravdu něco do sebe a nebylo to jen takové poježdění. (Sice na vodě to moc znát nebylo, což značí, že na běžkách taháme hlavně nohama a ruce se jen tak vezou. S tím třeba něco provedeme další sezónu.)

Já už mám za sebou teda i krizi podobnou návštěvě masového vraha, který mi rozpáral půlku břicha. Po třech kilometrech jsem musela zvolnit a přejít do chůze, abych ten zabodnutej nůž vyndala a doplazila se vůbec domů. Naštěstí jsem zjistila, čím byla tahle hrůza způsobena. Vzala jsem si fakt těsnou sportovní podprdu, no a díky ní se mi špatně roztahovaly plíce. Takže tohle už fakt ne. Radši budu mít volný výběh místo klecového chovu.

Uvidíme, jak nám tohle sportovní tempo dlouho vydrží, než se zase začneme rozpadat. Já jsem si už na minulém tréninku natáhla něco pod ramenem, takže už jen čekám, až mi ta ruka samovolně odpochoduje, že už se mnou nechce mít nic společného.

A jak jste na tom se sportovní činností vy? Máte hodně koníčků nebo se zaměřujete pouze na jeden, kterému věnujete veškerý svůj volný čas? A co maminy na mateřské, zvládáte se hýbat i s prckem?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)