Strmilákem na Himlštejn

V létě jsme někde četli o zřícenině hradu Himlštejn, a tak nám to samozřejmě dlouho nedalo a brzy jsme se tam vydali na průzkum. Okolo řeky Ohře se nachází tedy poměrně dost, více či méně zachovalých hradů a zatím se nám všechny moc líbili. Na hrad Himlštejn však asi jen tak nepůjdeme, ale na druhou stranu na tenhle výlet taky jen tak nezapomene.

Sjeli jsme autem z hor do obce Stráž nad Ohří a hledali místo k zaparkování. Taková ta klasika na výletě. Nakonec jsme auto nechali u místního nádraží za řekou. Cestou zpátky přes řeku jsme zjistili, že kousek od mostu se nachází i malé parkoviště. Takže tam můžete auto zanechat a nemusíte popojíždět po celé obci. Dále už nás bude čekat cesta pouze do kopce a vydáme se po zelené turistické trase.

Kus cesty se projdete mezi domy, ale netrvá to nijak dlouho a stezka se změní z asfaltu na štěrkovo-kamenitou pěšinu. Pořád je dostatečně široká, ale už začíná poměrně dost stoupat. S kočárem sem určitě nejezděte, to je pouze pro sebevrahy. Na začátku stezky vás ještě přivítá bezpečnostní tabule s výstrahou: Pozor, hadi. No, to se hned jde lépe. Ale asi jsme dělali velký hluk a žádného hada jsme ani koutkem oka nezahlédli. Takže cajk.

Cesta kupodivu stále stoupá a její terén se tedy dost zlepšuje. Ke konci této kamenité trasy se snad prochází potokem nebo co. Prostě bacha na nohy a na podvrtnuté kotníky. Naštěstí tahle cesta pro kamzíky netrvá až zas tak dlouho a pěšina se změní na klasickou hliněnou cestičku. Projdete se kolem velké louky, načerpáte energii na rovinatějším terénu a za chvíli zase šup do lesa a pořádně nahoru. Tady je to tedy skoro po čtyřech a přijde vám, že to snad nikdy neskončí. Když se vydrápete na rozcestí a kouknete se na turistickou ceduli, tak si řeknete: "Ha, tak proto nemůžeme popadnout dech. My jsme totiž na Nebesích.". Ano, místo pod hradem se jmenuje Nebesa. Ale k zřícenině to je ještě nějaký ten kousek.

V poslední části cesty už je pouze mini pěšina, vyšlapaná od zvěře nebo od těch několika bláznů, kteří se rozhodli tento hrad navštívit. Není to už úplně daleko, ale stále se jde do kopce. No, a co vás nahoře čeká? Pouze jedna zachovalá brána a pár obvodových zdí. Ani moc velký výhled si odtud neužijete. Třeba na podzim by mohlo být vidět víc, ale v létě teda ne. Můžete si zde udělat ohýnek a opéct buřty, ale to je asi tak jediné. Za to lezení, plazení a propocení několika triček to vážně nestálo. Třeba se tady najdou jedinci, kterým se tato zřícenina líbí, ale podle nás jich bude málo.

Co se nám po cestě líbilo, tak byly Lilie zlatohlavé. Ty jsou teda vážně úžasný a jinde jsme je zatím neviděli. Kytičky jistě prominou, ale kvůli nim se tam hnát znovu nebudeme. Lexík se tam málem zabil, když se snažil přelézt padlý strom, na kterém byl šnek. Co kdyby ho ten šnek kousl do zadku? S jeho šnečí fobií budeme muset něco dělat. Asi dostane takové ty velké šneky do akvárka.

Cesta dolů nám samozřejmě utekla mnohem rychleji, když jsme málem skončili v kotrmelcích. Ještě by vás mohlo zajímat, jak je trasa dlouhá. Tak přibližně dva kilometry jedna cesta a 300 výškových metrů. Tak co, vyrazíte někdy na Himlštejn?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)