Třetí den cesty – Pisa

V předchozím díle jsme navštívili město Benátky, přejeli sto a jednu zatáčku přes Apeniny, kufrovali ve městě Firenze a nakonec to zakempili na parkovišti u benzínky vedle rychlostní silnice. Jelikož jsme byli dost unavení, jak z bloudění po Benátkách, tak z dlouhé cesty přes hory, tak jsme usnuli i přes hluk na silnici. A kam naše putování pokračovalo?

Naše cesta k dalšímu bodu programu netrvalo už nikterak dlouho. Chtěli jsme se totiž zajet podívat na tu světoznámou nakloněnou věž v Pise. Ještě jsme tedy nevěděli, jestli se podíváme i na ní nebo se pouze projdeme kolem. To až podle ceny a situace kolem. Ještě než jsme však zamířili do města, tak jsme zastavili na pobřeží a chtěli se jít vykoupat do moře. Od rána do nás totiž pralo sluníčko a vodě se prostě nedalo odolat. Auto jsme nechali podél silnice a zamířili skrz jednu bránu k moři. Jako chvíli jsme se proplétali skrz různé budovy, ve kterých byly záchody, sprchy, převlékárny a další. Najít moře prostě nebylo tak úplně zadarmo, ale podařilo se nám to.

A jak to tady vypadalo? No dost úděsně. Na pláži se začínalo makat a vše připravovat na nával turistů. Jistě si to umíte představit, stavba deštníků a lehátek, kam jen oko dohlédlo. Skoro se tam nedalo projít k vodě. Navíc na koupání zde byly vytvořeny takové bazény bez vln. Obrovské vlny se zachytávaly přes vlnolamy, aby se zde vůbec dalo koupat. Po prvním vlezení do vody se mi moře tedy moc nelíbilo, ale víceméně to dělalo to divné a umělé prostředí. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsme se pouze namočili, omrkli vlny na moři a jeli radši do toho města.

Ve městě jsme si našli placené parkoviště podle navigace, ale opět jsme tam pěkně bloudili a dokonce jsme se autem proháněli po nějakém náměstí, kam se zřejmě nesmělo vůbec jezdit. Ještě se nám tam stala jedna nepříjemnost. Na jednom ze semaforů do nás zezadu najel nedočkavý Ital. Jíra jenom zaskučel: " No, to snad není pravda." Když Jíra vylezl z auta a šel se podívat, co se děje, tak zjistil, že my na autě nic nemáme, poněvadž Ital najel na náš závěs. (Tahle věcička občas není úplně od věci.) Ital taky vylezl, ale na autě taky nic neměl. A jelikož neuměl moc anglicky, tak se to s ním skoulelo velmi rychle. Jíra mu řekl, jestli je vše OK, Ital řekl, že je a jeli jsme dál. To byla dobrá "bouračka". Po tomhle všem jsme nakonec zaparkovali v podzemním parkovišti a kupodivu to nebylo ani moc drahé.

Nyní nás čekalo dojít podle mapy do historického centra a najít tu šikmou věž. Kupodivu jsme šli stále po hlavní třídě a brzy došli na obrovské náměstí - Piazza dei Miracoli, kde stálo hned několik úžasných budov (Šikmá věž, Dóm Panny Marie Nanebevzaté, Baptisterium a hřbitov Camposanto) z krásně bílého mramoru. To je prostě naprostá nádhera, i když z toho tedy bolí oči. Obešli jsme šikmou věž a zjistili, že je vážně pořádně nahnutá. Turisté se s ní fotili, jako že jí podpírají. Později jsme se touhle kratochvílí dost bavili, ale tuhle fotku jsme si teda sami nepořídili. Je to prostě strašný klišé. Nás spíš zajímalo, kolik stojí takový vstup na šikmou věž, poněvadž jsme na ní viděli turisty. Při prohlédnutí ceníku vstupů nám spadla bradla až na zem. Tak na věž fakt nepůjdeme, ale zamíříme jinam. Zjistili jsme, že dóm má přístup zdarma, když si člověk řekne na pokladně o lístky, takže jsme si hned pro ně zašli.

S lístky jsme zamířili ke vstupu do dómu, tam jsem byla vyzbrojena takovým papírovým hábitem, který mi zakrýval odhalená ramena a kolena. (Před odjezdem do Itálie jsem samozřejmě byla obeznámena s tím, že do většiny kostelů či chrámů se nesmí vstoupit třeba v tílku či v krátké sukni, ale ve čtyřiceti stupních nad nulou by se nikomu nechtělo pařit v zimní kombinéze.) Na turisty byli tedy perfektně připraveni, to se musí nechat. Dóm byl uvnitř naprosto dokonalý. To se prostě musí vidět naživo. A tímto místem naše prohlídka skončila.

Opět jsme se vraceli stejnou cestou k autu a na hlavní třídě se to jen hemžilo pouličními umělci nebo prodejci. Chtěli nám třeba prodat hodinky, určitě značky Rolex. Cestou jsme si tedy nic nekoupili a byli rádi, že si můžeme sednout do vychladlého auta a zkusit najít někde pláž na koupání bez milionu lehátek. Takže jsme se vydali na krásnou cestu po pobřeží. Sem tam jsme zastavili na útesech a pokochali se výhledem. Kolem cesty se začaly dokonce objevovat kaktusy. To už jsme asi vážně byli v teplé oblasti. Po cestě jsme si dokonce zajeli i na jeden ostrov Orbetello, na který vedly cesty po náspu nad mořem. Ostrov jsme projeli za pár minut a zase jeli zpět na hlavní trasu. Nějak nás to nezaujalo, asi jsme od ostrova čekali něco víc.

Navečer jsme konečně zajeli k moři a našli místo na přespání. Vedle města Tarquinia byl kemp a vedle něj bylo parkoviště, kde se tedy nesmělo stanovat ani přespávat, ale o kus dál na cestě to asi nikomu nevadilo. Místní tady nechávali auta, když se přijeli vykoupat k moři. My jsme se tedy najedli a šli se po celodenním putování taky svlažit. Tady to bylo tedy tisíckrát lepší než ráno. Pár lidí na pláži, otevřené moře s krásnými vlnami a prostě naprostá pohoda. Dokonce jsme zjistili, že je tady neplacená sprcha. A to už byl vážně zázrak.

Na tomhle místě jsme zůstali i další den, abychom si taky užili to dokonalé moře, ale o tom už si řekneme zase příště. Zřejmě to naše válení spojíme i s návštěvou Říma. Tak kdo z vás už navštívil úžasné prostranství ve městě Pisa?

Sledujte nás i na Facebooku (dry and wet family) a Instagramu (dry_and_wet_family). Dáváme tam i jiné fotografie a momentky. :-)