ZJM - Úvod

Ahoj lidi,

na úvod bych se mohla trochu představit, když už se vám tady budu zpovídat ze svých každodenních radostí a starostí. Tak já jsem teda Eliška, bydlím v jednom malém městě v rodinném domě, jsem už několik let na rodičovské "dovolené" (tohle slovo fakt nesnášim a nechápu, kdo tohle označení vymyslel) a mám dvě dětičky. Syna Víťu (3 a půl roku) a dceru Isabelu (1 a půl roku). Před dětmi jsem pracovala jako zdravotní sestra v jedné velké pražské nemocnici. Kvůli tomu, že bylo na oddělení fakt strašně moc práce a navíc málo personálu, tak jsem se rozhodla, že radši otěhotním a budu si chvíli válet šunky doma. No tak vědět, do čeho jdu, tak bych tam klidně ještě nějakou dobu vydržela. Už kolikrát jsem si představovala, jak bych si odpočinula na noční, místo toho abych vstávala každé dvě hodiny k dětem. Nebo jak by mě pacienti poslouchali a neházeli by po mě třeba polštáře, aby mě umlčeli. A taky bych nešlapala pořád po kostičkách a nemusela uklízet zapatlaný stůl po každém jídle. Jak já se na jednu stranu těším do práce, ale tímhle určitě prochází každá maminka. A jestli ne, tak má asi nepřijatelně hodné děti a přeju jí aspoň na týden ty moje dva satany.

To by na úvod stačilo a rovnou si dáme hned jednu prekérku. No musim se vám totiž vyzpovídat, co se mi stalo minulý týden. Jako milující a obětavá maminka/manželka jsem si na netu našla recept na výborné čokoládové brownie. Manžel o něm totiž pořád básnil, jak na něj chodil do jedné čajovny a už ho fakt dlouho neměl. No a dětem by to určitě taky chutnalo, tak proč jim to nezkusit upéct, že? Tak jsem si ten úžasný a všemi doporučovaný recept napsala, nakoupila ingredience a na tajňáka se to chystala upéct. Jako byla to úplná mission impossible, protože většinu dne mám děti stále za zadkem (a to fakt všude) a navíc manžel pracuje už víc jak půl roku z domova, takže si to určitě umíte představit, jak to byla těžká výzva. No nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem je odpoledne poslala samotné ven, jako že musím doma uklidit a nepotřebuju mít další asistenty, kteří mi ten bordel stále jenom přidělávají. Samozřejmě, že při zmínce slova ÚKLID se jen zvířil prach, a než stačil dopadnout, tak byli všichni tři najednou venku. Aspoň jsem měla tu vytouženou chvíli na upečení té nádhery. Říkala jsem si: "To budou čumět, co jsem jim to připravila.". No je pravda, že nakonec čuměli, jak péra z gauče, ale na úplně něco jinýho, ale o tom za chvíli. Já jsem si připravila všechny ingredience a jela přesně podle toho skvělýho receptu. Těsto jsem dala na plech a už jen čekala, jak to dopadne. Když jsem se po cca patnácti minutách podívala do trouby, tak mě málem odvezli rovnou nohama napřed. Představte si, jak to těsto teče z plechu, dopadá na dolní díl trouby a odtud protéká do šuplíku, kde mám schovaný další plechy a jiný vychytávky na pečení. Tohle fakt nevymyslíš. A co teď s tím? Rychle vypnout troubu, smířit se s tím, že brownie fakt nebude a hlavně vymyslet, jak co nejrychleji všechno uklidit, aby to rodinka vůbec neviděla. No a co myslíte? Hned jak jsem se začala patlat v tom rozteklym bůhvíčem, tak se rozlítly dveře a syn křičí: "Mami už jsme doma, venku je strašná zima.". No super. A jak tohle nakonec dopadlo? Jednoduše, ale jak pro koho. Všechno jsem vydrhla a potom jsem ještě musela upéct něco jinýho, protože dětičky měly na něco chuť a poslouchat jejich řev se mi fakt nechtělo. Někdy to jsou fakt strašní vyděrači.

P.S.: Výsledek pečení měl vypadat jako na tom obrázku nahoře, ale o tom si já můžu nechat pouze zdát. Už nikdy nechci slyšet slovo Brownie. To je doma zakázaná oblast.

Stalo se vám někdy něco podobného nebo jsem sama jako ta trouba umazaná od těsta?